Starší Puškin /1799-1837/ strávil část svého života ve vyhnanství na ruském jihu, oficiálně za neskrývané sympatie s povstáním tzv. děkabristů v prosinci roku 1825. Sice se nakonec mohl vrátit do tehdejší ruské metropole Petrohradu, ale protože pokračoval v psaní proti vládě cara i vysoké ruské společnosti, stal se nepohodlným a byl vehnán do souboje s pohledným, ale inteligenčně omezeným francouzským šlechticem d Anthésem. Francouz se stále více dvořil pohledné Puškinově ženě a především díky intrikám a pomluvám ve vysoké ruské společnosti byl Puškin v podstatě donucen d Anthese vyzvat k pistolovému souboji. D Anthes jako bývalý francouzský důstojník byl ale skvělým střelcem a proto ve vzájemném souboji Puškina v lednu roku 1837 těžce zranil. Zatímco Francouz vyvázl ze souboje jen s lehkým škrábnutím, Puškin po dvou dnech na následky těžkému zranění podlehl. Hodně podobný osud měl i o patnáct let mladší a ryzejší romantik Michail Jurjevič Lermontov/1814-1841/. Trochu kuriózně i zase symbolicky stál na počátku jeho literární slávy i pozdějšího životního osudu právě Puškin. Krátce po Puškinově smrti vychází oda ,,Na smrt básníka /Puškina/“, která je ostrou kritickou obžalobou všech, kteří Puškina do souboje dohnali. Autorem je tehdy ještě zcela neznámý Lermontov. Právě tyto verše oslavující Puškina a zároveň ostře kritizující omezenost vysoké ruské společnosti proslavily Lermontova doslova přes noc. Současně ale značně pobouřily nejen tuto společnost, ale i samotného cara. Oficiálním povoláním carský důstojník Lermontov je krátce po vydání veršů přeložen na Kavkaz. To se prakticky rovná také vyhnanství, o to nebezpečnější že na Kavkazu právě probíhají nelítostné krvavé potyčky mezi carským vojskem a vzbouřenými horaly. I když se celé řady těchto krvavých srážek Lermontov osobně zúčastní a vyznamená v nich velkou osobní statečností, smrt v nich nenalezne, jak by si určitě přála většina omezené vysoké společnosti. Nakonec tato společnost vžene Lermontova rovněž do souboje. K tomu ho vyzve dokonce jeho letitý přítel, rovněž carský důstojník Martyrov.
Důvod souboje? Bezvýznamný, spíše úsměvný než kritický veršovaný epigram na ješitného přítele Martyrova od Lermonova. Opět dochází k souboji. Zatímco Lermontov namíří svou pistoli s úsměvem do vzduchu a vystřelí, Martyrov ho přesně mířenou střelou zabíjí. Lermontov téměř okamžitě umírá. Jeho sok ale není hlavním a jediným viníkem smrti velkého ruského romantika.
Tím je omezená ruská vysoká společnost, která nemůže unést Lermontovovu kritiku a dokáže přimět ješitného Martyrova k souboji.
Luboš Hora-Kladno
