V současné době se naše republika a vlastně i celý svět potýká s velmi závažným zdravotním problémem, takzvaným koronavirem. Tento problém velmi negativně ovlivnil i můj soukromý život. Vždy jsem se pohyboval nejraději venku a věnoval se svému nejoblíbenějšímu koníčku-sportu. Když byl dne 14. března v naší zemi vyhlášen tzv. nouzový stav byl to pro mě začátek nových a dosud nepoznaných problémů. Najednou jsem se bál vycházet ven, abych se případně nenakazil. Prvních asi deset dnů nouzového stavu jsem byl prakticky jen doma. Moje labilní psychika se začala rapidně zhoršovat. Znovu jsem si potvrdil, že bez aktivního pohybu venku být prostě nemohu. Domácí aktivity, jako je čtení, sledování televize, nebo práce na počítači mě dokáží uspokojit jen velice krátce. Korunu všemu jsem navíc nasadil tím, že v prvých dnech nouzového stavu jsem skoro celý den sledoval televizní zprávy a v nich se jen dozvídal informace, jak se u nás situace zhoršuje a jaká nová přísnější opatření proti svobodnému pohybu venku jsou vyhlašována. Pomalu, ale jistě jsem se začal dostávat do depresí. Stav, ve kterém jsem izolován doma je pro mě jeden z nejtěžších.
Chyběl mi pohyb, chyběla mi má práce v Psychiatrické nemocnnici Praha-Bohnice, chyběl mi pravidelný osobní kontakt s bohnickými spoluzaměstnanci i pacienty. A venku navíc zrovna začínalo jaro-období, které mám zdaleka nejraději. Táhlo mě to ven do jarní přírody a přitom jsem se trápil doma.
Zpočátku, v těch prvních dnech nouzového stavu jsem ve svém maličkém bytě doslova trpěl. A pak mi došlo, že takto v izolaci od okolního světa být prostě nemohu.
A začal jsem jednat. S rouškou na ústech jsem se vrátil nejprve k pravidelnému běhání a brzy i k jízdě na kole. Jen s tím, že jsem se až úzkostlivě vyhýbal místům s větším množstvím lidí. A hned mi bylo lépe, třebaže vnitřně jsem se bál, že se koronavirem nakazím. Po vyhlášení nouzového stavu jsem jen doma strávil necelých deset dní. A pak už jsem to nevydržel a začal se pohybovat venku a to pravidelně každý den. Sedět pasivně doma totiž není pro mě.
Luboš Hora-Kladno
