– Zdravotně-sociální portál – www.Lidemezilidmi.cz • Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Můj kamarád- hudebník a spisovatel Jirka Rezek část 1

1. 2. 2020

Jirka Rezek je o celých 9 let starší než já. Nedávno odešel do starobního důchodu, ale vysoce aktivní je stále a to jak v hudbě, literatuře i společenském životě. Známe se už od mých klukovských let. Kdysi jsme totiž oba bydleli ve stejném paneláku a společně hrávali fotbal i hokej s tenisákem na pláccích kolem našeho bydliště. Nic na tom neměnil tehdy v mladém věku dost velký věkový rozdíl. Já končil základku a začínal gympl, zatímco Jirka byl už krátce po vojně. Naše kamarádství ale tehdy spočívalo pouze v těch klukovských fotbalových a hokejových zápasech. O Jirkovi jsem tenkrát věděl jen to, že si přivydělává jako zpěvák v kavárně hotelu Kladno na našem sídlišti. A roky začaly neúprosně přibývat. Já dospěl a Jirka se mezitím oženil a odstěhoval z našeho domu. Naše životy se na hodně dlouho rozešly.

Uplynulo snad 25 let a my se náhodně na Kladně potkali. To už jsem měl invalidní důchod a přivydělával jsem si jako externí novinář. Při tom náhodném setkání po 25 letech jsem se dozvěděl, že Jirkovi už vyšly dvě knihy. To mě zaujalo nejen jako novináře, ale i z úcty k někdejšímu kamarádovi z mládí. Obě jeho knížky jsem si hned sehnal. Dnes s dalším odstupem času musím napsat, že jsem je tehdy přečetl jedním dechem. Tak mě zaujaly, tak byly čtivé. Navíc jsem se z jejich úvodu dozvěděl, že Jirka je už v Kladně známý nejen jako spisovatel, ale i hudebník, přesněji také jako zpěvák ale i skladatel hudby a textař. Brzy po našem náhodném setkání jsem Jirku telefonicky kontaktoval a navštívil u něj doma. Byly z toho tehdy tři moje články o Jirkovi, uveřejněné v různých regionálních listech. Protože hudba není zrovna můj obor, budu se dále zabývat především Jirkovou literární činností. Ty první dvě jeho knihy ,,Thienfeld" a ,,Zatracení parchanti" popisují Jirkovo velmi těžké dětství, prožité jak v tehdejší nejubožejší kladenské čtvrti Thienfeldě, tak v dětském domově ve vesnici na Příbramsku. Obě knihy jsou napsány tak čtivě, že jsem se při čtení od nich nedokázal odtrhnout a do četby jsem pronikl tak, jako bych ty Jirkovy skutečné zážitky z dětství prožíval já sám. Přitom pocházím ze zcela jiných rodinných poměrů než Jirka. Ten si své dětství musel často vyloženě protrpět v až neskutečně těžkých poměrech plných bídy, častého bití ze strany jeho hned několika macech i posměchu jeho vrstevníků ve škole. Jirka sám přiznává, že v dětství dost často chodil za školu a díky tomu po ukončení základky neměl jinou šanci, než se vyučit zedníkem. A dnes? Je uznávanou osobností kladenského kulturního života, autorem už pěti vydaných knih i hudby a textů řady písní, mimo jiné i kladenské hokejové i fotbalové hymny s názvy ,,Jedeme, Kladno jedeme"/hokejová/ a ,,Ať Kladno zase hází"/fotbalová/. A to všechno dokázal člověk, který byl v dětství pomalu víc za školou než ve škole a kterému tehdy předpovídali kriminálnickou budoucnost. Jak jen se tenkrát všichni mýlili. O tom s jakou neuvěřitelnou vůlí, trpělivostí i nezměrnou bojovností musel Jirka v životě bojovat nejen s vrcholně nespravedlivými předsudky, ale i sám se sebou bude řeč v další části.

Luboš Hora-Kladno