Panu primáři ale já sám velmi vděčím ještě za něco. Je tomu již 25 let, kdy jsem si při fotbalovém tréninku těžce poranil levý kotník. Tenkrát se jednalo o hned čtyřnásobnou zlomeninu levého hlezna. Všechny klouby v kotníku jsem měl tehdy zlámané, z toho jeden dokonce nadvakrát. A hlezno mi tehdy dával dohromady, kdo jiný-Jan Deniger-už tenkrát primář kladenské ortopedie. Nerozhodl se tehdy pro operaci pod narkózou, ale těžce poškozený kotník mi srovnal bezoperačně, laicky řečeno ručně bez narkózy, pouze s použitím dolsinu. Nutno zdůraznit, že se tak rozhodl správně. Hrával jsem tehdy soutěžně fotbal a hodně sportoval i jinak. Mnozí mí známí mě tehdy prorokovali, že s fotbalem a možná i jinými sporty mám konec. Největší pesimisté dokonce tvrdili, že už budu do smrti kulhat. A já se už po necelém roce po těžkém úrazu zase objevil na fotbalovém hřišti a nastoupil k dalšímu zápasu. Od té doby uplynulo již zmíněných 25 let. Za celou tu dobu jsem s kdysi totálně rozlámaným kotníkem neměl sebemenší problémy a to ani při sebevětší fyzické zátěži. Kotník nikdy neotékal a nebolel nejen při zátěži, ale například ani při sebevětších náhlých proměnách počasí. I po těch 25 letech je v úplně stejném stavu jako ten na druhé noze, který nebyl nikdy zraněný.
Je pak po těchto osobních zkušenostech jak u mě, tak u mé matky čemu se divit, že k primáři Janu Denigerovi mám absolutní důvěru? Že mu prostě důvěřuji a věřím? Promiňte mi ten výraz, ale je to prostě machr ortopéd. Machr a skutečná kapacita ve svém oboru.
Luboš Hora-Kladno
