Michail Jurjevič Lermontov ovšem nebyl jen skvělým básníkem, ale psal i prózu a drama. /Doma mám ve své knihovně celé jeho dílo/. Z prózy je nejznámější jeho ,,Hrdina naší doby". Toto dílo se mi snad jako jediné z celé Lermontovovy tvorby příliš nelíbilo a myslím, že jsem ho ani nedočetl. Hlavním důvodem asi bylo to, že hlavní hrdina díla nadaný aristokrat Pečorin patří v ruské literatuře k tzv. typům ,,zbytečných lidí" a je podobně jako Puškinův ,,Evžen Oněgin" spíše neromantickým typem hrdiny. Pečorin se sice z vlastního rozhodnutí stává vyděděncem konvenční společnosti podobně jako mnozí hrdinové romantických autorů, ale tím jeho romantický postoj končí. Jeho výjimečná povaha se sice cítí povznesena nad okolní konvenční společnost, ale zároveň je také zbavena všech závazků k této společnosti. Pečorin marně hledá smysl své existence. Štěstí nenachází ani v lásce, ani v přátelství. Zaujat jen sám sebou, zabývá se svým nitrem a tím se stává typem toho /pro ruskou klasiku častým/ tzv. ,,zbytečného člověka".
Z literárního hlediska je Pečorin jakýmsi protikladem hlavních hrdinů George Byrona nebo K.H. Máchy. Byronovy a Máchovy hrdinové jednají především vedeni svým silným vnitřním citem, zatímco Lermontovův Pečorin se řídí spíše vlastní rozumovou analýzou. Dokazují to Pečorinova slova z románu: ,,Dávno již nežiji srdcem, ale hlavou. Uvažuji, rozbírám svoje vlastní vášně a činy s přísnou zvědavostí, avšak bez účasti. Ve mě jsou dva lidé: jeden žije v pravém slova smyslu, druhý myslí a soudí ho." Jako dramatik je M.J Lermontov známý především svým dramatem ,,Maškaráda". To však neznám a zatím jen marně toužím ho vidět.
Zdaleka nejvíce na mě zapůsobil Lermontov jako básník a to nejen svými jednotlivými lyrickými básněmi/některé znám zpaměti/, ale i dvěma svými básnickými poemami ,,Démon" a především ,,Novic"
,,Démon"vyjadřuje Lermontovovu základní životní filozofii, že zlo ve světě se rodí z bezmocnosti dobra. Poměr mezi dobrem a zlem způsobuje tragiku ušlechtilých lidí, kteří usilují o proměnu světa. Démon symbolizující zlo je zavržený Bohem pro svou vzpouru a zároveň odsouzen k věčné samotě bez lásky. I on však zatouží po osobním citovém štěstí. Své prokletí chce zlomit láskou k pozemské ženě-princezně Tamaře. Sice způsobí, že i Tamara začne po něm toužit ale svou láskou Tamaru zabíjí. Znovu tak prohrává svůj odvěký a zároveň marný zápas s Bohem. Toto dílo je svým titanismem hodně podobné dílům anglických romantiků Byrona a Shelleyho, nejvíce snad Shelleyho ,,Odpoutanému Prométheu".
Nejvíce mě zaujala veršovaná poema ,,Novic", ze které znám celé pasáže zpaměti. Novic je hlavní hrdina poemy -mladý chlapec -národností tatarský Čečenec, který padl do rukou Rusů. Polomrtvého ho dopraví do ruského kláštera na Kavkaze. Starý klášterní mnich chlapce vyléčí a pokládá zároveň za svoji povinnost připravit ho pro život v klášteře. Po několika letech složí chlapec klášterní sliby a stává se mnišským novicem. Ale v jeho srdci je něco hlubšího než naučená zbožnost a pokora. Je to divoká živelná touha po horách rodného Kavkazu. Jednou za velké bouřky využije zmatku v klášteře a prchá z něho. Jeho pouhé tři dny trvající bloudění v kavkazských horách uprostřed nádherné nepokořené přírody považuji za nejkrásnější pasáž této poemy. Novic je během těch tří dní vyloženě šťastný. Jeho štěstí trvá žel velmi krátce. Nešťastně se dostává znovu do horského údolí, kde stojí ,,jeho" klášter. Nemá již sil k další cestě. Mniši ho odnesou do kláštera. A tam umírající novic vypravuje starému mnichu, který ho kdysi vyléčil, příběh své marné cesty za svobodou a posléze umírá.
Luboš Hora – Kladno
