Psy mám rád odmalička. Ještě jsem ani nechodil do školy a už jsem měl svého oblíbence u příbuzných v jižních Čechách. Jmenoval se Bobík a byl tenkrát věkem starší než já, tehdy ještě předškolní dítě. Mé vzpomínky na něj jsou stále živé. Dokazuje to fakt, že mnohem později v již dávno dospělém věku jsem choval doma postupně tři morčátka. A všechna měla jedno stejné jméno - Bobík. Morče bylo vlastně jediné zvířátko, které jsem za celý život měl. Na nic většího jsem si netroufl. Láska ke psům mě ale neopustila nikdy. Vždy, když nějakého vidím, mám cukání si ho pohladit. Sám jsem ale psa nikdy neměl. Když už jsem uvažoval, že bych si mohl nějakého pořídit, nakonec jsem to zamítl. Bydlím v paneláku a především mám málo času. Nemohl bych se mu dostatečně věnovat. A za takových okolností by pes trpěl.
Potřebuje především dostatek pohybu a každodenní venčení. To bych mu nemohl poskytnout a proto si psa nepořizuji.
Psí kamarády mám ale stejně. Je to především v místě mého pracoviště v bohnické nemocnici. Ještě nedávno jsem se v tamějším Peer klubu věnoval fence ,,Báře", kterou vlastnila jedna z bohnických terapeutek a do Peer klubu ji vodili při vyvenčení bohničtí pacienti a mí kamarádi, nejprve Matěj a pak Dominik. Nedávno ale ta terapeutka odešla na mateřskou dovolenou a s ní z Bohnic zmizela i Bára.
Bez psího kamaráda jsem ale nezůstal. V současné době mám oblíbenou jinou fenku Fanynku, která patří jedné mé kolegyni ze zaměstnání. Setkávám se s ní sice jen vždy v sobotu, kdy máme s její majitelkou stejné pracovní směny, ale těším se na ni už celý týden. Hladit ji, pochovat si ji a mazlit se s ní pro mě vždy znamená upřímnou radost. A tak zase přemýšlím o tom, že až jednou budu ve starobním důchodu a o více času nebude taková nouze, psa si přece jen možná pořídím.
Luboš Hora-Kladno
