Působil jsem jako fotbalový trenér u mládeže téměř 20 let. Přestože jsem po velkou část tohoto období odbornou kvalifikaci měl, jako trenér jsem si nikdy nevydělal ani korunu. Naopak. Získání trenérské licence znamenalo absolvovat trenérské studium a to jsem si musel sám zaplatit. I pozdější finanční částky za odborné doškolení na pravidelných seminářích fotbalových trenérů v řádu několika set korun proplatil oddíl, ve kterém jsem právě trénoval, jen někdy a častěji jsem si je musel hradit z vlastní kapsy. Nijak mi to nevadilo, protože práce trenéra mě vyloženě bavila.
Jako fotbalový trenér jsem prošel všemi mládežnickými kategoriemi od mladší přípravky po dorost. Jen ty nejmenší-tedy tzv. před přípravku a dospělé muže jsem netrénoval nikdy. Největšího osobního úspěchu jsem kupodivu dosáhl hned na samém začátku své trenérské práce, kdy jsem ještě žádnou licenci trenéra neměl. Trénoval jsem tehdy dorostence jedné maličké vesnice u Kladna a přebíral jsem je na začátku jara, když po podzimní části sezony byli v nízké soutěži na úrovni okresu beznadějně poslední. Ale i s méně kvalitními fotbalisty se dá pracovat. Moje taktika byla tehdy hodně svérázná. Bránili jsme všemi hráči, pouze ten nejkvalitnější a hlavně nejrychlejší byl po celý zápas vysunut na půlící čáře. A když se někomu podařilo nakopnout balon z obrany k půlce, dokázal ten náš nejlepší hráč/myslím, že se jmenoval Miloš/ svou rychlostí utéct od půlky pomalejším obráncům a vstřelit branku. Co na tom, že takový způsob hry je hodně primitivní? Co na tom, že jsme při úporné obraně téměř všemi hráči praktikovali tzv. antifotbal, plný zakopávání a zdržování? Důležité byly výsledky. A díky té přehuštěné obraně a jedinému rychlému útočníkovi jsme dost často zvítězili o jediný gól. A tímto ,,antifotbalem" jsme se z posledního místa tabulky vyšplhali do téměř jejího středu.
Tehdy jsem ty dorostence trénoval sám, protože nikdo jiný nebyl k této práci ochoten. Později jsem už jako kvalifikovaný trenér působil v několika dalších a lepších oddílech, ve kterých jsme jako trenéři byli vždy aspoň dva. Mé tréninky byly vždy dost jednoduché a spočívaly především ve hře tzv. ,,na dvě". Zažil jsem více kolegů trenérů ve více oddílech. A nejraději vzpomínám právě na výše zmíněného Honzu Abrhama. Spolu jsme trénovali skoro 10 let. Honza měl stejný přístup k tréninkům jako já. Hlavně při nich co nejvíce hrát. A stejně jako já se vždy jako hráč toho hraní ,,na dvě" sám účastnil, třebaže v té době byl už ve věku na počátku starobního důchodu. Jiní mnohem mladší kolegové trenéři se většinou ani neobtěžovali při trénincích převléci do tepláků a jako hráči trénink s kluky absolvovat. O to více se rozčilovali, když jako pouzí přihlížející diváci svých svěřenců udělal někdo něco špatně. Který způsob trénování je správný? Na to ať si každý, kdo trochu rozumí fotbalu odpoví sám.
Luboš Hora-Kladno
