První kdo mě v Peer klubu zaujal byl ale pacient. Jistý Matěj Doseděl. ,,Táhli“ jsme to tam spolu přes dva roky. Sblížili jsme se téměř okamžitě. Matějův nelehký osud mě zaujal natolik, že tomu ani nemohlo být jinak. Vždy mě přitahovali lidé se kterými se život nijak nemazlil, ale naopak si tvrdě pohrál. A Matěj je případem více než typickým. Po těžké autohavárii byl dlouho v kómatu. Když se z něho dostal nemohl se téměř pohybovat. Začínal na invalidním vozíku, později za pomoci chodítka. Bez těchto podpůrných prostředků se pak neobešel dlouhé a nekonečné měsíce, snad i celé dva roky. A v těchto nejtěžších chvílích mu zemřela maminka. Mě osobně by takové rány srazily navždy a definitivně do kolen. Je mi zcela jasné jak bych takovou situaci řešil já. Prostě, jednoznačně a také ovšem zbaběle. Sebevraždou! Matěj ale žije. Matěj dokázal něco, na co já bych nikdy neměl. Projevil v sobě tolik vůle, nezměrné bojovnosti i trpělivosti, že mi to připadá až nemožné. Po nekonečných měsících utrpení se dokázal postavit na nohy a začít chodit. A to zcela bez pomoci berlí, hole, nebo jakéhokoli jiného podpůrného prostředku. Matěj nad životem prostě zvítězil. Ale zvítězil to je pouze slabá otřepaná fráze. Matěj uštědřil neštěstí, které ho potkalo prostě těžký debakl. Za celé ty dva roky, co jsme to spolu v Bohnicích ,,táhli“ jsem jedinkrát neslyšel, že by si na život postěžoval, že by se někdy litoval. Právě úplně naopak. Znal jsem ho vždy jen jako veselého, kamarádského mladého člověka.
Zaujal mě natolik, že jsem ho časem žertem začal oslovovat ,,brácho“, třebaže je asi o 20 let mladší než já. Ale nemohu si pomoci, já ho tak nejen oslovoval, já k němu i takový vztah pociťoval.
Když pak koncem loňského podzimu Matěje z Bohnic přeložili do Domu s pečovatelskou službou v Roudnici nad Labem, byla to pro mě těžká rána. Jako bych ztratil někoho z nejbližších. Tak moc jsem si na něho za ty dva roky zvykl. ,,Brácha“ Matěj mi z Bohnic odešel. V kontaktu jsme ale zůstali. Tedy aspoň v tom telefonickém. I když v současné době Matěj už není v Roudnici, ale na ubytovně v pražských Malešicích, občas si zavoláme a vzájemně podpoříme. Podporu ale kupodivu potřebuji více já než Matěj. Při posledním telefonickém hovoru Matěj slíbil návštěvu bohnické nemocnice. Těším se na něj moc. A kdyby přece jen nepřijel, vyrazím za ním do Malešic já. Vždyť je to přece ,,brácha“….
Luboš Hora-Kladno
