Byl jsem také ve složitých finančních situacích, ale nepůjčoval jsem si nikdy a to ani v situacích, kdy jsem neměl ani důchod ani příjem ze zaměstnání. Naštěstí před přiznáním invalidního důchodu jsem nepracoval nejdéle asi půldruhého měsíce. Bylo to tehdy těžké přežívat i tuto krátkou dobu bez jakéhokoli finančního příjmu, ale přečkal jsem to vždy bez jakéhokoli zadlužování. To jsem si raději odpíral až extrémním způsobem, než abych si někde vypůjčoval. Na svůj byt 1+1 jsem sice šetřil asi 15 let, ale za to bez jakékoli půjčky, úvěru, nebo hypotéky. Vždy jsem byl vedený tak, abych se nikdy nezadlužil. A tak je to myslím správné. Právě proto mě tak vysoký výše uvedený počet lidí kteří čelí exekuci zarazil. Zarazil i trochu zamrzel. Já uvažoval vždy jinak. Koupit si mohu jen to na co právě mám a ne si třeba splňovat nějaké sny za cenu zadlužení.
Současný trend je ale v naší republice asi jiný. Lidé a týká se to především těch mladých, chtějí mít všechno hned. Čekat 15 let na to, abych si koupil vlastní byt? To je přece nesmysl. Vždyť bydlet mohu přece téměř okamžitě, třeba od zítřka. Stačí přece platit si drahý pronájem, nebo si vzít hypotéku a třeba doživotně ji splácet. Takto asi dnešní zejména ti mladí uvažují i se pouští do nerozvážných činů. Zadluží se třeba téměř astronomickými částkami, ale mají všechno hned. A brzy zjistí, že tolik splácet nemohou. Nestačí vždy správně dluh splácet, nebo neplatí vůbec? A stačí pak třeba ztráta výnosného zaměstnání, nebo delší nemoc a malér je na světě. A proto to astronomické číslo osm set tisíc lidí v exekuci. Já mezi nimi nejsem. Vždy jsem si kupoval jen to, na co jsem opravdu okamžitě měl, raději jsem až extrémně šetřil, ale nevypůjčoval jsem si nikdy.
Luboš Hora-Kladno
