To ani zdaleka takovou péči nevyžaduje. Vzpomínám si zejména na své druhé morče, kterému jsem dal jméno Bobík. Dožilo se u morčat téměř rekordního věku osm let. Bobík byl tak ochočený, že jsem ho mohl brát všude s sebou a kdekoli i kdykoli ho vypustit, aniž by se snažil utéct. Dokonce jsem ho vozil ve zvláštní taštičce na kole a při jízdě zastavoval a nechával ho proběhnout/to příliš nemusel/ a hlavně napást/to chtěl vždy/. Byl pěkně vykrmený až otylý. Pamatuji se, jak mu má bývalá přítelkyně říkala: ,,obézní myš". Bobíka jsem měl ze všech tří morčat nejraději. Když mi pak v hodně pokročilém věku umřel, hodně mě to psychicky vzalo. Pořídil jsem si pak sice ještě jedno, v pořadí třetí morčátko, ale už to nebylo ono. Bobíka mi nenahradilo, jak jsem doufal. Vzpomínky na zemřelého miláčka nesmazatelně zůstaly. To třetí, mimochodem též jménem Bobík mi vydrželo asi tři roky. Měl jsem ho také rád, ale tak nějak jinak než jeho předchůdce. Bobík druhý se také nedal zdaleka tolik ochočit, jako ten první. Pak mi také umřel. Zvířata mám rád dál, ale žádné už si pořizovat nechci. Snad je za tím vzpomínka na mého Bobíka. Samozřejmě, že myslím toho prvního.
Luboš Hora -Kladno