A také jsem se jim konečně naučil čelit a částečně i předcházet. Bez léků se neobejdu. To je základ ze kterého musím vycházet. V minulosti jsem si je naopak často sám vysazoval a pak skončil v psychiatrickém zařízení. To teď nedělám. Naštěstí beru jen dva druhy léků/z toho jeden vyloženě na spaní/. Psychoterapie nebo pohovory s psychologem pro mě nemají větší význam. Tím samozřejmě nechci snižovat psychoterapii, nebo práci psychologů. Co platí u mně ani zdaleka nemusí platit pro jiné. Každý člověk je jiný a i každá psychika je jiná. Někdo naopak psychoterapii, nebo pohovory s psychologem vyloženě potřebuje. Já v minulosti absolvoval skupinovou psychoterapii několikrát a na pohovory k doktorce/nikoli magistře/ psychologie jsem chodil každý týden na jednu hodinu po celý rok a k žádnému výraznějšímu posunu v mé psychice nedošlo. Mé hospitalizace se ustavičně opakovaly i po těchto psychoterapeutických pokusech.
Nakonec jsem patrně na nejlepší způsob, jak čelit psychickým problémům přišel já sám, /psychiatrický i psychologický laik./Psychologii jsem na Vš sice také měl, ale pouze jako vedlejší předmět./ A jaký je ten můj způsob léčby? Především ustavičně vyvíjet nějakou činnost, ustavičně se něčím zabývat. Je vlastně jedno čím konkrétně. Aby nedošlo k jednostrannému přetížení je ideální střídat psychickou zátěž/například individuální studium/ s tou fyzickou/například fyzicky náročnější práce nebo sport/. Jen pořád něco dělat. Nejhorší je sedět, nedělat nic a jen přemýšlet o svých problémech. Tak jsem to dělal dřív právě já a podle toho to také vypadalo. Hospitalizace pak u mě střídala hospitalizaci jedna za druhou. Zdůrazňuji, že se jedná o můj vlastní, navíc vyloženě laický způsob, jak čelit psychickým potížím. Co pomáhá mně ani zdaleka nemusí pomáhat jinému psychiatrickému pacientu. Proto ho ani v nejmenším nikomu neradím.
Luboš Hora-Kladno
