Mojí psychiatrickou diagnozou je těžká až extrémní porucha osobnosti, spojená s velmi nepříjemnými fobickými stavy. Jak vlastně se u mě fobie projevuje?
Mám s ní právě ty nejčerstvější zkušenostosti,protože fobické stavy jsem si musel doslova protrpět, někdy zhruba od 10. června do začátku července letošního roku. Objevily se u mě tentokrát přibližně po roce a čtvrt. To je pro mojí osobu poměrmě dlouhá doba, protože v minulosti mě postihovaly i několikrát do roka. Zato o to víc byly tetokrát nepříjemnější. V mém
případě se jedná o fobie strachu z lidí. Neměl jsem třeba nikdy fobie spojené s paranoickými představami, že mě chce někdo zabít, nebo nějak fyzicky zlikvidovat. Mé fobie strachu z lidí jsou jiné.
Prostě si nějak vsugeruji, že mě lidé chtějí třeba připravit o důchod,nebo o mé oblíbené zaměstnání novináře, respektive o studium na dvou universitách III.věku,
nebo i o práci dobrovolného trenéra u mládeže. Nejhorší je jeden zážitek z minulosti,který není nijak paranoidní a skutečně se stal. Před několika lety si
na mě někdo stěžoval u Posudkové komise s dotazem, jak mohu mít invalidní důchod III.stupně, když jsem fyzicky zdravý. Tenkrát mě to tak psychicky rozhodilo
,že se pak podobné fobie často opakovaly.
Když jsem ve fobii,zavřu se třeba až na měsíc doma, nikam nevycházím-dokonce ani před byt, neberu telefony, nečtu sms,
ani maily a psychicky velmi trpím. V takovém stavu nedokážu číst, koukat se na televizi, nedokážu prostě vůbec nic. Jen bezmocně sedím, koukám do stěn a ve fobickém stavu nedokážu ani spát a právě bezesné noci
jsou pro mě nejhorší.Ale i ve dne stačí třeba jen to, aby na mě někdo jen zazvonil a já z toho div neomdlím. Mám velké štěstí v tom, že rodiče bydlí ve stejném
domě jako já, mají od mého bytu klíče a mohou mi tak aspon nosit jídlo.Jinak bych snad umřel hlady, protože jít nakoupit je ve fobii zhola nemožné,stejně jako je nemožné
dojít ke svému psychiatrovi. Je smutné, že řada lidí, která se s něčím podobným nikdy nesetkala takové problémy nechápe.
Luboš Hora-Kladno