Houfec otrhaných kališníků táhl tehdy na samém počátku jara po rozbahněných cestách z Plzně na nově vznikající Tábor. Bylo jich prý přes čtyři sta, včetně žen a dětí. Hlavním vůdcem výpravy však nebyl Jan Žižka, ale Břeněk Švihovský z Riesenburka. Tohle jméno dnes asi málokdo zná. Jana Žižku zná naopak každý. Proč je tedy Žižka spojován jako jediný s tím slavným sudoměřským vítězstvím? Důvody jsou hned dva. Jednak Břeněk Švihovský v bitvě u Sudoměře zahynul a jednak Jan Žižka nejen, že jí přežil, ale ve chvíli bitvy patrně převzal hlavní velení on, jako mnohem zkušenější válečník.
Houfec husitů tedy táhl na Tábor. U Sudoměře byli kališníci z obou stran zaskočeni asi dvěma tisíci obrněných jezdců. Tedy minimálně čtyřnásobnou přesilou skvěle vyzbrojených zkušených ,,profesionálů". Přesto husité slavně zvítězili. Jak je to možné? Žižka dokázal svou válečnickou genialitu. Boj přijala hrstka otrhaných mužů, žen i dětí v mistrovsky zvoleném terénu na hrázi mezi dvěma rybníky Markovcem a Škaredým. Škaredý byl sice zrovna vypuštěný ale jeho už tak bahnité dno v jarním tání ještě více rozměklo, takže před útokem těžké jízdy nechránilo o nic hůř, než voda v sousedním Markovci. Hrstka husitů zaujala obranné postavení ve vozové hradbě, složené z údajně pouhých 12 vozů na hrázi. Nepřítel mohl vést útok pouze čelně proti hradbě. Z jiných stran kryla obránce příroda. K vozové hradbě se však obrnění jezdci mohli dostat pouze zužujícím se prostorem vymezeným břehy obou rybníků. Bezprostřední boj tak přicházel v úvahu pouze pro přední šik útočníků těsně u vozové hradby. Svou značnou početní převahu vůbec nemohli jezdci využít. A pak obrněnci zaútočili. Přivítaly je střely z několika husitských děl, ručnic i kuší. Zmatek v jejich stěsnaných řadách tak začal ještě dřív, než dosáhli vozové hradby. Zadní jezdci se při útoku tlačili na přední a to nastalý zmatek znásobilo.
Čelní nápor na hradbu tak vedl jen k chaosu. Těžkooděnci vpředu ji nedokázali prorazit a ti zezadu tlačící jim neumožnili couvnout. V bitvě muže proti muži byli otrhaní bojovníci husitů dobře chráněni stěnami vozů a svými většinou selskými zbraněmi sráželi snadno obrněné jezdce. Ti se dali po poměrně krátkém boji na útěk. Část jezdců se dala zlákat k útoku přes silně rozbahněné dno vypuštěného rybníka Škaredého. Zapadli však s koňmi do bahna a museli sesednout. I opěšalí těžcí obrněnci však v bahně rybníka uvízli. V této chvíli na ně vyrazili opěšalí lehce odění husitští bojovníci a začali nepohyblivého nepřítele pobíjet. Brzy bylo dobojováno a bitva rozhodnuta. U Sudoměře slavili husité slavné vítězství, ne sice úplně první, ale první skutečně slavné nad velkou přesilou.
Bitva u Sudoměře, ke které došlo přesně před šesti sty lety je poměrně hodnověrně znázorněna v historickém filmu režiséra Otakara Vávry ,,Jan Žižka".
Luboš Hora-Kladno
