Z tohoto velkého odkazu velkého autora je dnes dobře známá jen jeho tvorba románová. I já znám vlastně jen jeho romány. Ale ty stojí opravdu za to. Jeho románová díla ať už z minulosti, nebo Hugova současného života jsou nejen plné vzrušení, napětí a až srdcervoucích nečekaných zvratů, ale a to především všechny jsou napsány v duchu autorových osobních ideálů, jako je demokratismus, svobodomyslnost, soucit s trpícími i ostrý odpor proti jejich utlačovatelům. Jeho romány mají značně uvolněnou kompozici, prolíná se v nich několik dějových pásem, proložených rozsáhlými pasážemi úvahovými nebo lyrickými. U jiných autorů by se snad dalo kritizovat, pokud by byli jejich hrdinové nositeli pouze vyloženě kladných, nebo naopak záporných vlastností, což je u Viktora Huga tendence velmi častá.
Hugovo vypravěčské umění je ale tak skvělé a strhující že mu tento snad nedostatek rád odpustím. Jeho hrdinové jsou bud lidmi ideálně dobrými, nebo až démonicky zlými postavami. Navíc se pohybují v krajních životních polohách, ve vypjatých situacích a konfliktech což značně zvyšuje čtivost Hugových románů. Nemohu ve svém článku samozřejmě rozebírat všechny Hugovy romány, ale všechny jsou širokým záběrem do společenského života ať už ze vzdálenější nebo nedávné minulosti, nebo z Hugovy současnosti. Ve středověké Paříži se odehrává román ,,Chrám matky boží v Paříži“ se svými hrdiny hrbatým, ale morálně dokonalým zvoníkem Quasimodem, krásnou cikánkou Esmeraldou a pokryteckým knězem Frollem. Z hlediska autora v nedávné minulosti Velké francouzské buržoazní revoluce se odehrává děj románu ,,Devadesát tři“ s více než strhujícím závěrem, kdy oba hlavní hrdinové revolucionáři Gauvain i Cimourdain umírají. V samotném závěru románu z Hugovy současnosti ,,Dělníci moře“ umírá i jeho hlavní hrdina prostý rybář Gilliat , který třebaže pro získání své životní lásky udělal více než maximum, nakonec ji nezískal. Protože bez ní nemůže žít dobrovolně umírá. Většina románů Viktora Huga končí smrtí jeho hlavních hrdinů. A tak v samotných románových závěrech umírají Quasimodo i Esmeralda, Gauvain i Cimourdain i rybář Gilliat. Smutný konec a vlastně životní prohra-zdálo by se. Ale všichni ti Hugovy hrdinové sice končí svou smrtí, ale je to smrt kdy neztratili a neopustili své ideály a nezradili své přesvědčení a svědomí. A v takovém případě je jejich smrt vlastně velkým morálním vítězstvím.
Zdaleka nejznámější je Hugův román ,,Bídníci“. Ten je ale znalcům literatury většinou dobře známý, proto se více zaměřím na jiný, mnohem méně známý román Viktora Huga s názvem ,,Muž, který se směje“.
Román ,,Muž, který se směje je především ostrou obžalobou společenských i sociálních poměrů v Anglii v 17.století. Nejen v ,,hrdém" Albionu, ale i v některých jiných evropských státech tehdy existovaly tlupy takzvaných ,,comprachios". Byli to obchodníci s dětmi. Kupovali a prodávali děti téměř jako své otroky a mezi koupí a prodejem některé z nich upravovali podle požadavků trhu. Chirurgickými zákroky z nich dělali trpaslíky a šašky s tváří věčně rozšklebenou jakoby k smíchu. Zvlášť panovnické dvory byly největšími odběrateli těchto nešťastníků-bylo třeba se přece starat o obveselení panstva. Obětí comprachios" se stal i hlavní hrdina tohoto Hugova románu Gwynplain. Ještě v dětství se tento ubožák ocitne za třeskuté mrazivé zimy v opuštěné krajině jen chatrně oblečen. V této strastiplné situaci poznává dívku svého dětského věku slepou Deu. Oběma dětem hrozí zmrznutí, ale především díky Gwynplainovi se dostanou k potulnému komediantu Ursovi. Ten jim poskytne pomoc a obě opuštěné a zavržené děti mu poté pomáhají vydělávat na živobytí jako herci pantomimických scén. Když dospějí, zamilují se do sebe. Slepá Dea totiž nevidí Gwynplainovo znetvoření. Později svědectví vylovené z moře dokáže, že Gwynplain je vlastně lord a dědic velkého jmění. Stal se v minulosti totiž obětí intriky, aby jeho místo mohl zaujmout někdo jiný. Gwynplainovy jsou všechna práva vrácena. Příběh je velmi rozsáhlý,plný pro Huga typických srdcervoucích zvratů a tak se už zaměřím jen na jeho závěr. Lord Gwynplaine pronese ve sněmovně lordů svou první řeč, přísnou a nemilosrdnou obžalobu světa,který se tento lord naučil vidět očima zmrzačeného komedianta-a vznešení lordi se rozesmějí. Smějí se nejen Gwynplainově strnulé grimase znetvořeného obličeje, smějí se i naivnosti člověka , který místo prázdných šlechtických frází říká pravdu. Už dávno neslyšeli citově tupí členové sněmovny lordů něco tak směšného.... Ale pokrytecký smích lordů jen skvěle vyjadřuje ostrý kontrast mezi jejich duševní i citovou otupělostí a velkými morálními přednostmi znetvořeného Gwynplaina.
Luboš Hora-Kladno
