Velkou novinkou z hlediska válečnictví se zejména na straně husitů stává masové používání palných zbraní ať už ručnic, nebo děl. Právě děla se brzy stávají doslova smrtelným nebezpečím pro středověké hrady. Děla se tehdy dělila zhruba na tři základní typy -malorážní houfnice a tarasnice a velkorážní bombardy s ráží až půl metru./Bombardy však byly velmi drahé a husité je používali spíše výjimečně ./ Prakticky až do husitské revoluce se při obléhání hradů používaly tzv. velké praky, které fungovaly na principu jakési páky a do obléhaného hradu vrhaly bud těžké kameny, nebo zápalné látky za účelem vyvolat uvnitř hradu požár , případně dokonce i fekálie, které měly svou přítomností uvnitř dobývaného hradu vyvolat infekční onemocnění. Velkých praků používali i husité. Při neúspěšném dobývání Karlštejna v roce 1422 byly nasazeny dokonce hned čtyři. Karlštejn však nakonec dobyt nebyl, protože velké praky dokázaly obléhaným hradům škodit jen poměrně málo. Zlom nastal s nasazováním děl, lépe řečeno palných zbraní při obléhání hradů i středověkých měst. Jejich účinný dostřel byl zatím poměrně malý a dosahoval nejvýše pár set metrů. I těžká děla však dokázala vyloženě prorazit hradbu chránící hrad jen velmi obtížně, obvykle jen způsobem že střílela opakovaně několikrát za sebou na stejné místo. Spolehlivě však děla dokázala ničit střechy a především ochozy hradeb, z nichž se hrady bránily. Zničením ochozů dobyli například husité královský Nový Hrad v pražském Kunratickém lese za pouhé tři týdny. Používání palných zbraní při obléhání hradů se vlastně stalo počátkem jejich konce. Středověké hrady se na tento způsob obléhání snažily sice ještě reagovat stavbou dělostřeleckých předhradí s dělostřeleckými baštami/např. Rábí, nebo Okoř/. To však jejich funkci i existenci dokázalo oddálit jen na poměrně krátkou dobu. Stejně rychle jako se zdokonalovala obrana hradů proti dělostřelbě, se totiž zdokonalovaly i palné zbraně. Za husitské revoluce se nové hrady stavěly minimálně. Spíše se dělostřeleckými přestavbami u již existujících hradů reagovalo na v té době nové dělostřelecké obléhání.
Husité sami mnoho hradů nepostavili. Spíše používali četné starší stavby, které se jim podařilo obsadit. Přesto však vzniklo několik důležitých opěrných bodů husitů. Radikální kališníci si na místě bývalého hradiště nad řekou Lužnicí postavili své město Tábor, jehož důležitou součástí byl hrad zvaný Kotnov. Poblíž nepřátelských, vždy zarytě katolických Litoměřic nechal na místě starší tvrze Jan Žižka postavit hrad Kalich, podle kterého se poté začal i nazývat jako Jan Žižka z Kalicha. Kalich byl sice výhodně položeným, ale jen poměrně malým a skromným hradem. Skromnost Jana Žižky chyběla jinému zámožnému husitskému hejtmanovi, Divišovi Bořkovi z Miletínka, který si nechal nedaleko Pardubic postavit/rovněž patrně s využitím starší stavby/ naopak velmi rozsáhlý a mohutný hrad Kunětickou Horu.
Hrady si stavěli i další husitští hejtmané. Jakoubek z Vřesovic si na strmé čedičové homoli nechal za husitské revoluce postavit hrad Oltářík/nedaleko severočeských Lovosic/.V severních Čechách podobně vznikl i hrad Starý Berštejn v regionu města Česká Lípa. V oblasti Českého ráje vznikly vyloženě skalní hrady Valečov a Drábské světničky/současný název/, z části vytesané do skal.
Asi nejznámější hradem postaveným za husitské revoluce je Sion, nedaleko Kutné Hory. Jako své nevelké soukromé sídlo si ho nechal postavit jeden z nejmocnějších husitských hejtmanů Jan Roháč z Dubé. Tento hrad o tři roky přežil památnou bitvu u Lipan a v roce 1437 se na něm odehrál poslední a marný boj radikálních husitů.
Luboš Hora-Kladno
