– Zdravotně-sociální portál – www.Lidemezilidmi.cz • Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Mé postřehy ze Sadské

1. 7. 2019

Psychiatrické oddělení Sadská je pobočkou Psychiatrické nemocnice v Kosmonosích. Má pouze dva pavilony A a B. Léčí se zde většinou jen lehčí případy, například úzkosti, deprese, případně diagnozy jakou mám i já a to jsou poruchy osobnosti. Psychotické pacienty se schizofrenií, nebo například maniodepresivní psychozou sem sice berou také, ale pouze na doléčení z Kosmonos, kdy už nejsou v nějakém akutně vážném stavu. Já sám zde mám již přes 20 pobytů. Ovšem všechny moje pobyty byly krátkodobé, většinou dvoutýdenní. Můj jediný delší pobyt trval jeden měsíc. Samozřejmě, že v Sadské mám díky tomu větší množství známých i několik dobrých kamarádů a kamarádek, se kterými jsem v telefonickém spojení i mimo samotnou léčebnu. Všichni se vždy diví, že odcházím po dvou týdnech a pochybují o tom, že mi tak krátký pobyt může něco dát.

K tomu bych rád něco řekl. Každý pobyt v Sadské jsem se vždy snažil strávit maximálně možně aktivně. Chodil jsem si zaběhat a to třeba i do 7 kilometrů vzdáleného Kerska a zpět a zejména o víkendech, kdy pacient /pokud nemá zrovna třídenní propustku/ může léčebnu na celý den opustit, jsem ve velké míře pěstoval pěší turistiku spojenou s vlakovou dopravou. Když uvedu názvy tutisticky zajímavých míst jako je vesnický skanzen v Přerově nad Labem, Poděbrady, hradiště v Libici nad Cidlinou, Kouřim, Lipany, Český Brod, Kostelec nad Černými lesy, zříceniny hradů a tvrzí Mydlovar, Tuchoraz, Šemberk, zdaleka nebudou všechny. A o všedních dnech jsem se ve volném čase snažil co nejvíce věnovat sportu. Příležitostí je k němu v Sadské víc než dost. Je zde volejbalové hřiště, na kterém se dá hrát samozřejmě i nohejbal/oba sporty jsem si na něm zahrál/, basketbalový koš, tělocvična dokonale vybavená nejen pinpongovým stolem, ale například i rotopedem, posilovacím strojem s různě těžkými činkami i boxovacím pytlem. Vyzkoušel jsem si zde vše, něco více, něco méně, to podle vlastního zájmu. Důležité vždy bylo, že jsem se snažil ustavičně něco dělat, vyvíjet nějakou činnost. A nejen sportovní. Pro místní pacienty jsem uspořádal řadu přednášek, většinou z oblasti historie, někdy i literatury a napsal zde i větší mnoství článků pro náš web www.lidemezilimi.cz. A většina ostatních pacientů? Obvykle seděli na zahradě na lavičkách, kouřili cigaretu za cigaretou a ustavičně se ,,babrali" ve svých problémech. A pak docházelo k tomu, že v Sadské strávili i několik měsíců. Každý pacient je samozřejmě jiný a proto každému také pomáhá něco jiného, ale přesto si myslím, že co možná největší osobní aktivita je tím nejlpším lékem.Pro mě samotného tedy určitě. Hlavně jen pouze nesedět a nepřemýšlet o svých problémech. Kdybych takto k léčbě přistupoval já, musel bych se zbláznit. Vzpomínám si například jak mě v Sadské ,,chytil" pétanque, který jsem poprvé v životě hrál až tam. Strašně mě to bavilo a dokázal jsem to prožívat tak, že jsem na své osobní problémy až úplně zapomínal. A to pétanque je spíše vyloženou zábavou, než nějakým sportem, nebo dokonce vzdělávací činností. Já se ale dokážu vžít do všeho a prožívat vše takříkajíc naplno. Třeba i do pouhých karet. Jsem tím už dost pověstný a lidé, kteří mě lépe znají to už jistě dobře poznali. Často totiž mé herní vášně a s tím spojené hlasité projevy musí až usměrnovat a mírnit.

Luboš Hora-Kladno