Tehdejší situace v roce 1938 byla mnohem složitější , než jsem si představoval dříve. Bránit jsme se sice mohli, ale zásadním předpokladem obrany našeho státu bylo, že náš tehdejší přímý spojenec Francie i ten nepřímý Anglie dodrží své stanovené smlouvy o vzájemné pomoci. K tomu ovšem nedošlo a obě dvě tyto velmoci nás tehdy nestydatě zradily, když své smlouvy nedodržely a nechaly naši republiku takříkajíc ,,na holičkách" osamocenou. Mohli jsme se bránit sami proti mnohonásobné přesile fašistického Německa, když navíc s územními požadavky přišlo i Polsko/po Mnichovu si zabralo část našeho Slezska/ i polofašistické Maďarsko/zabralo si celou Podkarpatskou Rus/? Největším problémem byly početně velmi silné národnostní menšiny. Ta německá v Čechách a ta maďarská na Slovensku. Zaměřím se především na Čechy a Moravu. Ty měly tehdy přibližně stejně obyvatel jako dnes, tedy něco kolem 10 milionů. Zhruba jednu třetinu z tohoto počtu ale tvořili Němci. A týkalo se to i tehdejší československé armády. Každý její zhruba třetí voják byl německé národnosti. Za koho se takovýto voják v případné válce postaví? Za Československo, nebo za Německo? To tehdy nebylo vůbec jasné a tvořilo to ten nejzásadnější problém naší případné obrany. Zatímco dříve jsem silně zastával názor, že jsme se tehdy měli bránit, dnes jsem spíše názoru, že jsme se z výše uvedených důvodů bránit ne neměli, ale vlastně nemohli. Zrada rádoby spojenecké Francie a vlastně i Anglie byla skutečně nestydatá a vlastně rozhodla o všem. Takový je tedy můj osobní názor. Na závěr mi dovolte uvést pár veršů básníka Františka Halase z jeho sbírky ,,Torzo naděje", které situaci ze září roku 1938 vystihují více než dokonale:
,,Zvoní, zvoní zrady zvon, zrady zvon.
Čí ruce ho rozhoupaly?
Francie sladká, hrdý Albion,
a my jsme je milovali."
,,Francie, sladká Francie,
kde je tvá čapka Mariano?
Slunečný štít tvůj prasklý je
a hanbou čpí tvé ano."
,,Ty vládkyně moří všemocná,
to moře plné slzí našich je.
Ovoce hněvu naše zrá,
už řinčí kotva naděje"
Luboš Hora-Kladno
