O kručince na svazích Vesuvu, aneb romantický světobol
Největším dílem italského romantika Giacoma Leopardiho je rozsáhlá lyricko-epická báseň ,,Kručinka". Autor, který si v jistém období svého života tolik oblíbil přírodu v ní představuje čtenářům i druhou neradostnou až krutou tvář přírodních krás její necitelnost. Kručinku představuje malý drobný kvítek rostoucí na stráních sopky Vesuvu. Sopka, jejíž žhavá láva zničila už tři antická města stále hrozí a drobný kvítek rostoucí na jejím úbočí je symbolem lidské bezmoci. Leopardi se tímto způsobem hněvivě vypořádává s laciným optimismem svého podnikatelského měšťáckého století, které, podle něho, člověku přináší jen samou bolest. Romantický umělecký směr vychází z velkých a ušlechtilých hesel Velké francouzské buržoazní revoluce , kterými jsou volnost, rovnost, bratrství.
Tato hesla nebyla však v buržoazním devatenáctém století nikdy naplněna a utlačovanému člověku přinášejí jen samé utrpení a žal.
Leopardi bouřlivým způsobem tento svůj názor v ,,Kručince" vyjadřuje. Odmítá filozofické iluze a vytvoří si vlastní filozofii bolesti, jako odvěkého údělu člověka. Příroda utěšitelka se mu v básni mění v představě sopky Vesuvu v přírodu ničitelku, netečnou k člověku a jeho utrpení. Snad může někdo namítnout, že báseň není zrovna povzbudivé čtení. Ale autor na čtenáři nežádá, aby ho přijal za svůj. Naopak on právě své poselství věčné bolesti žádá, aby mu lidé nepodlehli jako on. Chce člověka posílit v boji proti všemu, co dělá život těžkým a bolestným. V jeho básni je na jednu stranu něco velmi posilujícího. Je to ta až šílená odvaha podívat se nemilosrdné skutečnosti tváří v tvář. Ostatně sama existence básně vyvrací beznaděj. I v básni zdánlivě až po okraj naplněnou nevírou v život, jedna víra vždycky zůstává-víra v umění. A to je víra v jeho posilující, polidšťující a osvobodivou sílu.
Luboš Hora-Kladno