– Zdravotně-sociální portál – www.Lidemezilidmi.cz • Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Nový web naleznete na adrese www.lidemezilidmi.cz

Bývalý kamarád se ke mně po hospitalizaci na psychiatrii nehlásí

1. 10. 2019

Je stejně starý jako já. Vyrůstali jsme spolu a znali jsme se snad ještě od předškolního věku. Celé naše dětství i dospívání bydlel v sousedním paneláku. Právě v období dospívání jsme byli téměř nejlepšími kamarády. Pak nastalo období ranné dospělosti. Kamarád se brzy oženil a odstěhoval. Dlouhá léta, vlastně téměř tři desetiletí jsem ho neviděl. Znovu jsme se setkali asi před 5 lety. Měl jsem z toho setkání upřímnou radost. Kamarád byl tenkrát jak se říká ,,ve srabu". Rozvedl se a byt po rozvodu získala manželka s dcerou. Sehnal si pronájem bytu znovu na našem malém sídlišti. Jenže nikde nepracoval, nezažádal si ani o podporu v nezaměstnanosti a spoléhal na větší částku peněz, kterou mu bývalá manželka vyplatila za někdejší společný byt. Jenže peníze dokázal brzy utratit za drahý pronájem i ,,rozfofrovat." Z pronajatého bytu musel tedy odejít. Tenkrát, když byl v téhle nouzi jsme se po letech zase začali na chvíli kamarádit. Po auohavárce přišel o všechny zuby. Potřeboval udělat zubní protézu. Nemohl však najít zubaře, který by ho přijal. Já si vzpomněl na kamarádku a spolužačku z gymplu, která pracuje jako zubní lékařka. Zařídil jsem mu, že ho přijala a zdarma mu nechala protézu zhotovit. Sháněl jsem mu tenkrát zaměstnání. Podařilo se mi jich sehnat hned několik. Jedno dokonce v oboru, ve kterém se vyučil. Žádné mu však nebylo dost dobré. On za tu dobu, co nepracoval a žil z peněz vyplacených bývalou manželkou, práci jaksi odvykl.

Já pak začal několikrát týdně dojíždět do zaměstnání do bohnické léčebny, přestali jsme se stýkat a nyní se téměř nevidíme. Jeho matka mezitím zemřela a on bydlí v garsonce po ní. Nevím to sice jistě, protože jsme spolu dlouho nemluvili, ale myslím si, že stále nikde nepracuje a žije ze sociálních příspěvků. Dobře to je jeho věc a nemíním ji nijak kritizizovat. Chtěl bych ale napsat něco jiného. Nedávno jsme se potkali na našem sídlišti před supermarketem. Normálně jsem ho pozdravil, ale on mi ani neodpověděl na pozdrav. Snad je v tom i moje chorobná vztahovačnost, ale hned jsem si pomyslel, že je za vším má letošní další hospitalizace v Psychiatrické nemocnici v Horních Beřkovicích. Moje mamka to všem známým ze sídliště poté co mě odvezla sanitka , sdělovala. Asi se to doneslo i k mému bývalému kamarádovi. Snad právě proto se ke mě ted nehlásí ani neodpoví na pozdrav. Takových lidí je ale na našem sídlišti více. Někdy si připadám že psychiatrická diagnoza je jako nějaká prašivina. Naštěstí jsem si na to už zvykl za ta léta, co jsem byl mnohokrát hospitalizován na psychiatrii. Mezi známými a bývalými kamarády z místa bydliště si už přátele nehledám. Tím ovšem netvrdím, že všichni jsou stejní. Naopak, někteří se ke mě chovají stále hezky. Přesto všechno, jsem už ale v místě bydliště nedůvěřivý. Naštěstí je tu bohnická léčebna-místo mého zaměstnání. Tam mě nikdo nepřehlíží a snad nikdy jsem tam od nikoho neslyšel zlé slovo vůči mé osobě. Ani od kolegů zaměstnanců, ani od současných, nebo i bývalých pacientů. Nejlepší kamarády mám teď tady v Bohnicích.

Luboš Hora-Kladno