I Václav Frohlich byl v padesátých a šedesátých letech skvělým hokejistou a československým reprezentantem. Byl oporou kladenského týmu, který v roce 1959 získal historicky první titul mistra republiky a o rok dříve tento skvělý hokejista s reprezentací Československa vybojoval bronzovou medaili na mistrovství světa v norském Oslo. V sedmdesátých letech působil Frohlich jako rozhodčí v nejvyšší hokejové soutěži. Největší sportovní úspěchy slavil ale až v seniorském věku v docela jiném sportu – jachtingu. V devadesátých letech získal na mistrovství světa jachtařských veteránů nad 60 let hned dvě medaile -stříbrnou a bronzovou. Přitom mohl trénovat oproti ostatním jen omezeně na jediné větší vodní ploše celého kladenského regionu-rybníku zvaném ,,Záplavy“.
Václava Frohlicha jsem tehdy před 10 lety opakovaně navštěvoval a navštívil jsem ho i v jachtařském klubu na ,,Záplavách“, kam mě sám pozval. Svezl mě tam tehdy na jachtě a to byl pro mě nezapomenutelný zážitek. Rád vzpomínám také na tenisovou čtyřhru bývalých reprezentačních hokejistů na kurtech v Lánech. Nastoupili tenkrát proti sobě někdejší vynikající sportovci-reprezentanti. Všem bylo kolem osmdesátky. Já jim dělal rozhodčího i sbíral míčky. Všichni mě tehdy udivili svou fyzickou kondicí i tenisovou šikovností, třebaže tento sport provozovali jen rekreačně. I o tomto tenisovém klání mi vyšel posléze článek v novinách. Mám ho schovaný dodnes.
Od té doby uplynulo celé desetiletí. Dva z těch čtyř sportovních seniorů nadšenců pro sport žel již nejsou mezi živými. Co ale Václav Frohlich? Podle údajů od mého známého kladenského sportovního archiváře měl Frohlich letos v únoru slavit už devadesátiny. Proto jsem ani chvilku neváhal ho po letech znovu navštívit a napsat formou rozhovoru další článek pro Kladenský deník u příležitosti jeho devadesátin. Pamatoval jsem si dobře, kde bydlí. Stojím před jedním ze šesti věžových domů v kladenské čtvrti Rozdělov. Dole u vchodu je na zvonku ještě vizitka Frohlich. Nezvoním. Někdo totiž právě vychází z domu a já díky tomu mohu vejít do vestibulu věžáku. I tam na seznamu nájemníků nacházím jeho jméno. Bydlí v osmém patře.
Patro jsem si jako jediné po těch 10 letech nepamatoval. Zato dveře jeho bytu v osmém patře si pamatuji docela bezpečně. Na zvonku znovu vizitka Frohlich. Zvoním. Za dveřmi bytu se ozvou kroky. Dveře se otevírají. Místo radosti ze setkání však přichází trpké zklamání. Dveře mi neotevírá bývalý slavný sportovec, ale neznámý muž středního věku. ,,Bydlí tu pan Frohlich?“ ptám se. Neznámý muž je sice ochotný, ale přesto mě zklame. ,,Nezlobte se, bydlíme tu teprve tři dny. Vyhořeli jsme a tenhle byt nám město přidělilo.“ odpovídá muž a nad mou další otázkou – co je s bývalým slaným hokejistou jen pokrčí rameny: ,,Nějaký Frohlich tu bydlel, ale já ho nikdy neviděl. Byt nám přidělili už jako prázdný. Toho Frohlicha vůbec neznám. Nevím, jestli se někam přestěhoval, nebo nedávno umřel. Ani tu vizitku na zvonku jme ještě nestačili vyměnit“. Mé zklamání je velké. Jen muži poděkuji a scházím po schodech dolů. A v hlavě mám jen řadu vzpomínek na Václava Frohlicha, skvělého sportovce a ještě skvělejšího člověka…
Luboš Hora-Kladno
