Co však zachránilo před zapomenutím jeho Hiawatu? Vždyť i zde jde, jako u většiny jeho děl, o inspiraci ,,z druhé ruky".Longfellow se ponořil do studia starých indiánských bájí a mýtů, tradic i hmotné kultury. Básnický příběh, který z těchto zdrojů vytěžil, je nejen silným citovým zaujetím pro život statečných dětí přírody, ale zaujímá i svým poetickým kouzlem i morálními hodnotami života Indiánů. Zároveň je v něm i lehký stesk nad tím, že svět Indiánů je světem nenávratně mizejícím.
,,Píseň o Hiawatovi" měla hned při svém prvním vydání v roce 1855 téměř senzační úspěch a udržela ho v povědomí kulturních lidí dodnes. Hrdina básně je postava napůl reálná, napůl vybájená. Tento ,,syn Západního větru" je zářným vzorem pro svůj indiánský lid. Je jeho ochráncem i učitelem, je moudrý a dobrý, ale zároveň i nelítostně tvrdý, ovšem jen vůči těm, kdo jeho lidu škodí.
Jeho nejvyšším cílem je odnaučit Indiány bratrovražedným bojům. I Minehahu si bere za ženu nejen pro její líbeznost, ale hlavně proto ,,aby smířily se kmeny, zapomněly staré sváry, aby rány zhojily se".
Veršovaný útvar si Longfellow vypůjčil od karelofinského lidového eposu Kalevala. Jde o nerýmovaný čtyřstopý trochej/osmislabičné verše s přízvuky na první a dalších lichých slabikách/. Zvláště českému uchu zní jako důvěrně známá hudba. Je to totiž nejobvyklejší rozměr našich lidových písní, častý i v naší poezii umělé.
,,Píseň o Hiawatovi" jako první přeložil do češtiny známý básník druhé poloviny 19. století, představitel tzv. Lumírovců Josef Václav Sládek. Jeden kaz ale Longfellův Hiawata má. V závěru básně dělá hlavní hrdina ochotně místo bílým misionářům. Autor měl o bílých Američanech zkreslené až falešné iluze. Proto zavírá oči před neslýchanými krutostmi, kterých se bílí kolonizátoři na Indiánech dopouštěli. Longfellow je mylně připisuje civilizačnímu poslání bílé rasy.
Luboš Hora-Kladno
