První dva dny po propuštění byly doma špatné. Propustili mě v úterý a tento den stejně jako následující středu jsem se vůbec neodvážil ven mezi lidi. Teprve ve čtvrtek jsem vypral svoje i matčino prádlo v domovní prádelně a už se odvážil i na nákup. Začal jsem při těchto činnostech potkávat sousedy z našeho paneláku, kteří většinou o mé hospitalizaci v Beřkovicích věděli./Mamka se s tím každému svěřovala./ Čekal jsem od nich posměšné i drsné narážky na mou hospitalizaci. Když ale nikdo nic neříkal, začínal jsem se pomalu uklidňovat a ven vycházel stále více a více. V pátek i v sobotu jsem byl znovu na nákupech ve vzdálenějších supermarketech. A v neděli už jsem se dokonce odvážil vlakem do Prahy ke svému zaměstnavateli s neschopenkami. Osobní rozhovor se svým šéfem Jožkou Gabrielem mi také hodně pomohl. Nic mi nevyčetl ani slovem, prohlásil, že se mnou počítá i nadále a třebaže už jsem si nechal pracovní neschopnost ukončit už při propuštění z Beřkovic, sám mi nabídl ať přijdu do zaměstnání až se na to budu sám cítit. V nejbližších dnech to asi nebude, ale už tak za týden/myslím od té neděle, kdy jsem mluvil se šéfem/ by to být mělo. Jen se nesmím ,,zašívat" ve své garsonce, ale právě naopak se snažit co nejvíce chodit ven mezi lidi.
Luboš Hora-Kladno