Léčebna Sadská
V posledních letech navštěvuji Sadskou - malou léčebnu jen se dvěma pavilony, která je vlastně pobočkou již zmíněných Kosmonos. Tam mi to vyhovuje nejvíce. Přístup lékařů a hlavně ošetřujícího personálu je vyloženě lidský až laskavý. Pacienti tam nejsou v ničem omezováni, pokud řádně dodržují léčebný řád. Ten tam ovšem není nijak přísný a osobně jsem tam za řadu svých většinou hodně krátkodobých pobytů neměl nikdy sebemenší problém. O víkendech, kdy je režim maximálně volný, jsem se dokonce mohl svobodně třeba celý den věnovat svému velkému koníčku - pěší turistice. Navíc jsem si tam našel i množství kamarádů i kamarádek. Takový přístup, jaký je v Sadské, mi plně vyhovuje.
Léčebna Horní Beřkovice
Zcela jiná byla situace v léčebně, kde jsem kdysi začínal - tedy v Horních Beřkovicích. Pobyt tam byl, až na jediný otevřený pavilon, hodně drsný a při svém zmíněném pobytu jsem tam měl velké problémy.Časem jsem se naučil až extrémně přísné podmínky uzavřeného oddělení nejrůznějšími způsoby obcházet a pobyt tam si takto ulehčovat. Na uzavřeném oddělení byli pacienti s často úplně odlišnými diagnózami dokonale promíchání. Společně se tam léčili lidé s poruchami osobnostmi, kterou mám i já, schizofrenici, maniodepresivní psychotici a dokonce i lidé se sexuálními úchylkami. Pacienti byli navíc často vyloženě omezováni v osobní svobodě – od rána až do večera byly jejich pokoje zamčené a oni chodili bezcílně po celý den po chodbě sem a tam. Také byli nuceni snad každý den celé odděleni uklízet, zatímco ošetřující personál, kterého je mimochodem několikanásobně více než v Sadské, seděl na ,,sesterně“, pil kávu a bavil se o soukromých a rodinných problémech. A pacienti „lítali“ s hadry a kbelíky. Kávu si mohli udělat jen dvakrát denně, a když se personálu nechtělo, tak třeba i jen jednou. Naposled jsem byl v Beřkovicích asi před čtyřmi roky. Zdůrazňuji, že hned při nástupu mi ošetřující sestra začala šacovat naprosto bezostyšně tašku, jestli do léčebny nepašuji nějaký alkohol. Pak mi odebrali mobil. To už ale na mně bylo moc a okamžitě jsem si stěžoval u primářky, se kterou se více znám, a mobil mi museli vrátit. Nejsem žádné „,ořezávátko“, abych si nechal všechno líbit. V nedávné době se tam léčil i jeden můj dobrý kamarád ze Sadské. Pro něho byl pobyt v Psychiatrické nemocnici Horní Beřkovice dokonce tak neúnosný, že po pouhých několika dnech z léčby raději odešel, takzvaně na revers. Zakončit svůj článek o dvou různých léčebnách bych chtěl slovy: „Zlatá Sadská a Hrozné Beřkovice“.
Luboš Hora-Kladno
