Mám starou a nemocnou maminku. Posledního května letošního roku jí bylo už 81 let.
Má závažné pohybové problémy, ke kterým se v poslední době přidaly i problémy psychického rázu. Díky pohybovým problémům nemůže mezi lidi a cítí se proto osamělá. Její manžel a tedy můj otec je již po smrti. Přitom jejich manželství trvalo více než 50 let. Teď má maminka jenom mě. Osobně si kladu za vinu, že jsem se jí málo věnoval. To se ale teď změní. I za cenu, že se budu méně věnovat svému zaměstnání ve spolku ,,Dobré místo". I za cenu, že prakticky úplně skončím se svým oblíbeným fotbalem i florbalem. Vzpomínám maminko, kolikrát jsi mě psychicky podržela, když jsem byl ve ,,srabu" a všichni mě už odepisovali.
Ty jsi mě neodepsala nikdy. Vzpomínám také na řadu svých bývalých přítelkyň, které mě vždy když jsem se dostal do psychických problémů a skončil v psychiatrické léčebně, opustily. Ty jsi mě neopustila nikdy. Nastává čas, kdy je mou povinností Ti vše dobré, co jsi pro mě v životě udělala splatit. Tak to teď, kdy máš sama psychické problémy ve své osamělosti cítím. A podle toho také budu jednat. At si o mě myslí kdo chce, co chce. Ty totiž nejsi stejná, jako všechny ty ,,čůzy", které mě kdysi opouštěly. Neboj se budu vždy s Tebou i za cenu, že jednou zůstanu určitě sám. Mám k Tobě velké dluhy z minulosti a ty také splatím. Je to moje svatá povinnost.
Luboš Hora-Kladno