Že by si toho nevšimli odborní lékaři? To se mi nějak nezdá. Jisté je, že Matěj je již šestým rokem hospitalizován. Plných šest let je tím pádem ve stavu pracovní neschopnosti. Přitom nepobírá invalidní důchod ani I. stupně. Pracovat přitom viditelně nemůže. Matěj sám, dle jeho slov, kterým věřím, několikrát o přiznání invalidního důchodu žádal. Je až neuvěřitelné, že takto postiženému muži byla žádost vždy zamítnuta. Přitom až do osudné autohavárie vždy pracoval. Problémem ale je, že ve většině případů to bylo tzv. ,,načerno". Jeho zaměstnavatelé mu sice peníze vypláceli, ale jako svého zaměstnance ho nikde oficiálně neuváděli. Tudíž za něj neodváděli zdravotní ani sociální pojištění. Matěj tak oficiálně nemá požadovaný počet odpracovaných let. Znám z vlastní zkušenosti dost lidí, kteří nepracovali nikdy, a mají invalidní důchod III. stupně. Někdo je těžce postižený třeba už od narození a pracovat skutečně nemůže. Silně ale na mě působí případ Matěje. Je ve složité životní situaci. Vinit z ní posudkové lékaře je přitom silně problematické, když požadovaná léta odpracovaná oficiálně skutečně nemá.
Matěj se v současné době o přiznání invalidního důchodu soudí. Zatím pobírá pouze částku tzv. hmotné nouze ve výši 2 200 Kč. Může s takovouto částkou v normálním životě přežít? Jednoznačně ne! Tím spíš, když je zdravotně postižený. Zákony České republiky jsou však neúprosné. Nemáš odpracovaná léta, nemáš tedy nárok na invalidní důchod. Co na tom, že jsi postižený a pracovat nemůžeš? Nemohu si pomoci, ale na závěr Matějova příběhu musím citovat slova ze samotného závěru románu francouzského romantického klasika Viktora Huga Devadesát tři: Nad spravedlností zákona stojí spravedlnost srdce.
Luboš Hora-Kladno
