Jezdit na ,,silničkách" lze samozřejmě i po cyklostezkách, popřípadě polních a lesních cestách. Pro jejich slabé ,,obutí"/Myslím tím úzké a slabé pláště./ ale často dochází k píchnutí duše. A tak často, chtě nechtě musím na silnici. Tam dnes cyklistu potkáte už jen zřídka, zatímco cyklostezky se jimi jen hemží. Je však čemu se divit, že se cyklisté klasickým silnicím vyhýbají? Aut na nich jezdí čím dál víc a jejich řidiči jsou čím dál víc bezohlednější a někdy až agresivnější, že tam někdy jde fakt jak se říká ,,o hubu". Zažil jsem to na vlastní kůži. Auto mě na silnici v životě porazilo už třikrát. Jaké štěstí, že jsem z toho vždy vyšel jen hodně potlučený s deformovaným kolem. Stalo se mi, že mě řidič na silnici porazil vlastní vinou, já zústal ležet na vozovce a onen řidič, místo toho, aby se zajímal o to, co se mi stalo, šlápl na plyn a snažil se co nejrychleji ujet. Je pak čemu se divit, že motoristy nemám rád, nebo lépe řečeno je vyloženě nesnáším? A vůbec to není tím, že sám nemám a díky své nemoci ani nemohu mít ,,řidičák". Když vidím ty zácpy aut v dopravních špičkách u nás na Kladně, neměl bych nervy na to čekat dlouhé minuty v nějakém ,,štrůdlu". Se svou poruchou osobnosti bych se každou chvíli s někým ,,chytil". Ale jako cyklista se na silnice vydávám stále.
Jen mám někdy až panický strach, že až mě zase někdo z motoristů porazí, nebudou z toho už jen pohmožděniny a zdeformované kolo, ale že můžu skončit jako doživotní mrzák. Co mi pak bude platné že motoristovi seberou na nějaký čas řidičák, v nejlepším případě ho na chvíli zavřou....
Luboš Hora-Kladno
