Přemysl Otakar I. vládl poprvé velmi krátce jako kníže již na přelomu let 1192-93, než mu moc z rukou vyrval zlý a lakotný pražský biskup Jindřich Břetislav, který k nejvyššímu církevnímu titulu v Čechách přidal jako jediný v celé české historii i nejvyšší titul světský, tedy titul knížete. Tento zlý ,,hamoun" vládl v Čechách jako kníže naštěstí jen 4 roky. Zemřel v červnu 1197.
Téhož roku se novým českým knížetem/už bezmála čtyřicátým v pořadí/ stává podruhé Přemysl Otakar I. Jeho knížecí titul bude už brzy změněn na královský a dědičný k tomu. Jak a proč k tomu došlo? I Přemysl si zlatou čelenku vydobyl vojenskými a politickými službami zájmům římskoněmecké říše. Ovšem zcela jiným způsobem než hlavní hrdina minulého dílu mého seriálu doživotní král Vladislav. Nebyl pouhou korouhvičkou ve větru německé politiky jako Vladislav. Právě naopak byl velmi obratným i rafinovaným až prohnaným politikem. Dokázal více než dokonale využít velkých vnitřních problémů v římskoněmecké říši. Za vzor ctností by asi sloužit Přemysl nemohl. Velikost politická a mravní se kryjí jen výjimečně./Podle mého názoru se nekryly ani u tolik vynášeného Karla IV./ Přemysl nebyl žádný světec ani dobroděj. Ale dosáhl velkého cíle. Jakým způsobem? Uměl mlčet a vyčkávat, uměl v pravou chvíli jednat bleskově, tvrdě a rozhodně. Uměl žít v masce a občas ji sejmout. Uměl se chytit vhodné příležitosti. Uměl sloužit několika znepřáteleným pánům a od všech si brát odměny. Svědčí o tom fakt, že během prvních patnácti roků své vlády hned pětkrát za sebou vyměnil a zcela otočil svůj politický prapor. V říši v té době po smrti císaře vypukly velké spory mezi dvěma vysoce postavenými rody, konkrétně Štaufy a Welfy. Oba usilovaly o jediné. Aby jejich příslušník byl římskoněmeckým císařem. A byla tu ještě třetí strana, rozhodnutá do věci zasahovat. Papež! V říši se rozpoutala vnitřní válka o císařský titul. A český Přemysl Otakar? Dokonale toho využil. Přebíhal z jednoho tábora do druhého. Chvíli u Štaufů, chvíli u Welfů a pak zase znovu a naopak. Šlo mu o docela jinou věc. Co nejvíce z německých sporů vytěžit pro sebe a ovšem i pro český stát. A Štaufové se zase přetahovali s Welfy o Přemysla a především jeho pomoc. Už v září roku 1198 vydali Štaufové proto listinu , ve které Přemyslovi udělili dědičný královský titul. Nebylo to ještě definitivní. Když v boji o moc získali dočasně převahu Welfové, přešel Přemysl na jejich stranu, aby se zanedlouho vrátil zpět ke Štaufům. Definitivně byla listina z roku 1198 potvrzena o celých 14 let později- v září 1212 jako známá ,,Zlatá bula sicilská".
Přemysl Otakar I. tím získal významné privilegium , které pak dlouho určovalo poměr českého státu a římskoněmecké říše. Češi si od té doby mohli svobodně a bez zásahu zvenčí volit panovníka. Území českého státu bylo prohlášeno za nedělitelné a na římskoněmecké říši nezávislé. Přemysl Otakar I. tím dosáhl toho, co se nepodařilo téměř čtyřem desítkám panovníků/vesměs knížat/ před ním. Ne, že bych vyloženě schvaloval způsoby, jakými první dědičný český král dosáhl velkého cíle, ale tohoto panovníka uznávám. V jeho případě platí známé heslo: ,,Účel světí prostředky." Ostatně toto heslo nepřinesl do Čech Přemysl Otakar I. , ale o několik století později tak neblaze proslulí katoličtí fanatici-jezuité.
Luboš Hora-Kladno
