Prvním z nich je pacient s narušenou psychomotorikou Matěj Doseděl. Vyloženě jsme si sedli a padli do oka. Navíc Matěj, kterému už maminka umřela a s otcem, který žije někde na Ostravsku se nestýká je vlastně sám. Snad právě proto jsme si tak sedli. Navíc i sám Matěj mě bere jako svého neoficiálního bráchu a slovem brácho se také oslovujeme. Druhým člověkem z Bohnic, kterého považuji za svého bráchu je vedocí bohnickho Peer Klubu, bývalý pacient a současný Peer Kamil. Chová se ke mě vždy velmi pěkně a ohleduplně toleruje mi mé poměrně časté absence v Klubu. Navíc jako zkušený Peer mi už mockrát pomohl, především svým dobrým vlídným slovem. Stejně jako s dalšími návštěvníky Peer Klubu i se mnou hodně hovoří a rozebírá dopodrobna psychické problémy. Je pro práci Peera proto snad vyloženě stvořený. Velmi si ho proto vážím a také proto, stejně jako Matěje ho považuji za svého byť neoficiálního bráchu. Ted už nemám takový strach, z toho ,až mi maminka odejde budu na světě úplně sám. V Bonicích budu mít přece své dva bráchy. Co na tom, že neoficiální? Podle mého názoru, vůbec nezáleží na faktu, jestli jsou příbuzní spojení takříkajíc pokrevně. Mnohem důležitější je, jak se k sobě chovají a jak si pomáhají.
Luboš Hora-Kladno