V polovině ledna letošního roku jsem se zase po čase dostal do nepříjemného psychického stavu. Tentokrát naštěstí jen na týden. Hlavním důvodem byl nepříznivý zdravotní stav mé matky. Za špatný psychický stav si ale mohu i já sám. Až do té půlky ledna jsem delší dobu pravidelně denně běhal a rekreačně provozoval řadu sportů. Najednou jsem na pouhý týden vše zcela vysadil. A hned bylo zle. Okamžitě se dostavily silné úzkosti i vyložené deprese. Já bez pravidelného pohybu prostě existovat nemohu. Jsem už na něm vyloženě závislý. Při absenci sportu si okamžitě přestávám věřit a jde to převážně až tak daleko, že se u mě dostaví vyložené fobické stavy. To se pak vyloženě bojím vycházet mezi lidi. Je sice krajně nespravedlivé, že někdo se nepohybuje vůbec a je přitom psychicky v pohodě a jiný musí někdy doslova dřít, aby byl aspoň v přiměřeně dobrém stavu. Mám se snad proto ale litovat? Mám bědovat nad svým osudem? To by byl ten nejhorší možný přístup. Proto je v mém případě jedno jasné: HLAVNĚ NEPŘESTAT BĚHAT A SPORTOVAT! Však jsem po tom kritickém týdnu hned začal.
Luboš Hora-KladnoSpolek Dobré místo, z.s.© 2011-2025 Lidé mezi lidmi – Zdravotně-sociální portál |