Do konce roku chybějí ještě dva měsíce a protože v listopadu a prosinci už nebudu téměř vůbec jezdit na kole, tak pokud zase neonemocním, ty tři stovky, co mi zbývají do 2000 naběhaných kilometrů za rok bych měl naběhat hravě. Loni jsem neběhal jen něco přes 1600 km. Letos to tedy bude určitě lepší, tím spíš že na konci října jsem se už přiblížil současně i 2 000 naježděných kilometrů na kole a loni jsem jezdil podstatně méně. Mám snad být se zlepšením spokojen? Ani omylem. Na samém konci měsíce října jsem si zkusil poprvé zaběhat 10 kilometrů v jednom tahu na čas, tentokrát snad poprvé bez batohu na zádech. I když jsem do běhu dal vše, ke konci při finiši mi bylo až trochu mdlo, svým časem jsem se nedostal pod 1 hodinu. Za tu přesně naměřenou hodinu jsem uběhl 9 kilometrů a 800 metrů. Doma jsem zjistil že světový rekord na 10 km se pohybuje těsně pod čtvrthodinu. Samozřejmě že rovnat se se světovými rekordmany v běhu na 10 000 m/je to olympijská disciplína/ je pro amatéra, kterému je navíc 55 let nesmysl. Ale přesto jsem byl svým výkonem zklamán. Tři roky tréninku, byt občas přerušovaného svým psychickým onemocněním a tak slabý výkon?
Na jedné straně rozčarování a zklamání nad svým výkonem, na straně druhé bezmezná touha se zlepšit a stále zlepšovat, bez ohledu na přibývající běh. Těch 10 kiláků nezaběhnu určitě ani za půl hodinu. Ale pod hodinu se určitě dostat musím. A už mám i tajný sen, v budoucnosti se vejít s 10 uběhnutými kilometry do tři čtvrtě hodiny. Jen trénovat je třeba více.
Luboš Hora-Kladno
