Začnu rokem 1918 a obdobím celé tzv. První republiky vůbec. Právě toto období je mi nejvíce vzdálené a díky výše zcela rozdílným výkladům ho mohu jen těžko hodnotit objektivně. První republiku nezažili vlastně už ani moji rodiče, pouze dnes již samozřejmě zesnulí prarodiče. Jaká vlastně byla. Po téměř třistaleté porobě germánských Habsburků jistě velkým krokem vpřed. Snad byla dle současného hodnocení historiků i demokratická. Něco tu vychvalovanou demokracii ale kalí. Byla to světová hospodářská krize na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století a s ní spojená bída a chudoba nemajetných vrstev, vysoká nezaměstnanost a především nástup fašistické ideologie. Moji prarodiče k vyloženě nemajetným vrstvám tehdy nepatřili a proto se jich krize příliš nedotkla. Snad proto byli obdivovateli tehdejších prezidentů T.G. Masaryka a E.Beneše. Co ale ti vyloženě nemajetní a nejchudší? Ti ,,na růžích ustláno" určitě neměli.
Krize ustoupila ještě před polovinou třicátých let. Po ní ale přišlo nové nebezpečí. Nástup fašismu. Ačkoli se mu naše republika na rozdíl od řady ostatních evropských států/zdaleka nešlo jen o Německo a Itálii/ všemožně bránila, nakonec poznamenala a vlastně také zničila i ji.
Dostáváme se k roku 1938 a potupné Mnichovské zradě. Záměrně zdůrazňuji slovo zradě, protože o nic jiného ze strany evropských velmocí Anglie a Francie nešlo. Mohli jsme se tehdy mnohem početnější ,,Velkoněmecké říši" bránit? Bez pomoci našich anglo-francouzských ,,rádoby spojenců" asi těžko. Tím spíš když své územní požadavky na naši republiku předkládali i tehdejší polofašistické vlády v sousedním Polsku a Maďarsku. Tím spíš, když třetina obyvatel naší vlasti se hlásila k německé národnosti.
Pak přišlo to, co zákonitě přijít muselo. Přijetí Mnichovského diktátu, ztráta rozsáhlých i průmyslově důležitých pohraničních území a krátce na to krátké období tzv. Druhé republiky, do značné míry též profašistické. Ta ,,naštěstí" vydržela jen pár měsíců a od 15.3 1939 vznikl Protektorát Čechy a Morava a byl vyhlášen ,,samostatný" Slovenský štát, též s profašistickou vládou v čele.
Od 1.9 1939 do 9.5 1945 silně poznamenala naši vlast II. světová válka. Ač neexistující český stát se jí přímo neúčastnil, může se pochlubit aspoň poměrně silným odbojem, ať už domácím, nebo zahraničním.
K definitivnímu obnovení samostatného Československa došlo až po porážce fašismu v květnu 1945. Následné období tzv. lidově-demokratického státu do února 1948 je velmi složité jednoznačně hodnotit. Snad se pozvolna vytrácela demokracie, ale demokracii by měly tvořit především lidové vrstvy a nikoli politici. A byly to lidové vrstvy, které v únoru 1948 rozhodly o dalším vývoji republiky. Do poměrně značné míry zneužila tehdy lidu KSČ a následovala tvrdá 50. léta. Na jedné straně vyloženě vykonstruované politické procesy, pracovní tábory, týrání a mučení i vyloženě nevinných lidí, rozkulačování vesnice, masová emigrace na západ. Na straně druhé diverzní činnost, snaha co nejvíce narušit nové tzv. kolektivní hospodářství, vraždy stranických funkcionářů. Sám se neodvažuji toto období objektivně hodnotit a to přesto, že i můj dědeček z matčiny strany byl jako kulak obětí vykonstruovaného procesu a krátkodobě v 50. letech vězněn.
Následovala léta šedesátá a s nimi postupné uvolňování poměrů v naší republice, která brzy přijala přízvisko socialistická. Vše vyvrcholilo Pražským jarem v roce 1968, které se vyznačovalo již silným demokratickým procesem s výstižným názvem ,,Socialismus s lidskou tváří". Právě toto období osobně považuji v naší zemi za nejlepší. Jemu také patří můj nejstarší osobní zážitek, který si ze života pamatuji. Byly mi 4 roky, když jsem z oken babiččina bytu sledoval projíždějící sovětské tanky, které mířily na Prahu. Samozřejmě v tomto věku, jsem nemohl vědět o co jde. Pamatuji si jen, že babička plakala. Žádné výstřely jsem ale neslyšel, ani žádné násilnosti neviděl.
Pak plynula tzv. normalizační léta, já chodil na základku a více a více poznával okolní svět. Ač nikdo z mých příbuzných ani později já sám nikdy nebyl ve straně, nijak zvlášť špatně se nám nevedlo. Rodiče normálně pracovali, já chodil do školy a později studoval a vše bylo v pohodě. Neměli jsme sice auto, ani chatu, ale zato celá naše rodina včetně mě jezdila po celá 70. léta každoročně na zahraniční dovolenou k moři. Vždy letecky a někdy i 2x do roka. Jednalo se samozřejmě jen o dovolené v socialistických státech, ale v 80. letech ještě před listopadem/už beze mě/ se rodiče bez problémů podívali i do států tzv. západního bloku. Žádné vyloženě špatné vzpomínky na 70. a 80. léta minulého století nemám. Žádná perzekuce naši rodinu v těchto letech nikdy nepostihla. Ve druhé polovině 80. let jsem začal poprvé studovat na Vš a jen ze zdravotních důvodů toto své první vysokoškolské studium nakonec nedokončil.
Přišel listopad 1989. Období tzv. sametové revoluce jsem trávil v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích a byl tam hospitalizován až do začátku jara 1990. Z těsně porevolučního období si nejlépe pamatuji rychlé zdražování cen prakticky všeho, prudký příval tzv. západního zboží, u nás do té doby téměř nedostupného a narůstající nezaměstnanost, kterou jsem do té doby neznal. Protože jsem byl v této době již psychicky nemocný potýkal jsem se s nezaměstnaností i já. Nebylo to sice z kádrových důvodů, ale z důvodů mého onemocnění. Do ,,lepšího" mému vzdělání odpovídajícímu zaměstnání mě odmítali pro psychiatrickou diagnózu přijmout a vykonával jsem, i když jen velmi krátce i vyloženě podřadné práce. Tento problém se vyřešil až přiznáním plného invalidního důchodu v červenci 1993. Trvalo však ještě několik let, než jsem si ke svému důchodu začal přivydělávat novinářskou prací v různých novinách a časopisech ,regionálních i celostátních. Při nízkém ID jsem žil vyloženě z důchodu do důchodu a teprve při novinářském přivýdělku jsem si finančně polepšil. Podařilo se mi vrátit i na Vš, byt na jiný obor. Invalidní důchod mám doposud, již 25 let a stejně tak si již mnoho let přivydělávám především ,,novinařinou". Bez přivýdělku bych zase žil od důchodu do důchodu. Takto se mi podařilo za cenu odříkání, ale zato bez jakéhokoli přispění rodičů nebo hypotéky dokonce našetřit na byt 1+1. Trvalo to ale dlouhých 15 let. Nakonec jsem po všech těch peripetiích života i společenských změnách dopadl ještě dobře. Mohou to však říci všichni mí vrstevníci, kteří jsou, jako já zhruba deset let před nárokem na přiznání starobního důchodu?
Luboš Hora-Kladno
