Vše je teď jen na mě. A já přitom také nejsem zdravý. Jsem snad jediný v celé kolonii, kdo je na zahradu sám. A zahrada je přitom svou rozlohou tak veliká. Zpočátku jsem starosti o zahradu, byť s problémy zvládal. Pak jsem si tak poranil žebra, že jsem nemohl ani sedět, natož chodit. Jen jsem ležel a při každém sebemenším pohybu skučel neskutečnou bolestí. Samozřejmě, že o nějaké práci na zahradě nebylo ani pomyšlení. Na zahradu jsem se v největším vegetačním cyklu na jaře nedostal kvůli problémům se žebry asi tři týdny. Samozřejmě že to na ní bylo hned znát. Zákony Českého svazu zahrádkářů jsou však nemilosrdné. Nestaráš se o zahradu? Pak na ni nemáš nárok a my ti ji můžeme sebrat bez nároku na jakékoli finanční odškodnění. Kolik jsi za ni dal? To nás nezajímá. Takhle uvažují zahrádkáři. Nějaký soucit je jim cizí. Když hrozily problémy, že by mi mohli zahradu sebrat s ještě bolavými žebry jsem se na ni vydal. Nebylo těžké poznat, že zahrada opravdu začínala pustnout. Žebra ještě bolela, ale co naplat. Musel jsem máknout. Strávil sem na zahradě téměř celý den. Podařilo se mi ji dát do alespoň do přiměřeného stavu. Tak jsem se přitom fyzicky vyčerpal, že jsem po skončení prací nebyl téměř schopen dojít domů. Přitom se jednalo o pouhé dva kilometry. Domů do svého bytu jsem nakonec přece jen dorazil. Trochu se opláchl, padl do postele a okamžitě usnul. Pro tentokrát jsem zahradu zachránil. Ale co příště? Co když jako invalidní důchodce III. stupně onemocním na delší dobu než tři týdny? Lze čekat od zahrádkářů nějaký soucit?
Luboš Hora-Kladno