Nouzový stav měl platit nejprve do konce března, poté byl prodloužen do konce velikonoc zhruba v polovině dubna a nakonec platil až do poloviny května. Teprve v polovině května se začala zavedená bezpečnostní opatření rychle uvolňovat. Pro hodně lidí byl nouzový stav velmi nepříjemný a pro mě obzvlášť. První skoro dva týdny po jeho vyhlášení jsem vůbec nechodil ven. Díky tomu jsem začal upadat do silných úzkostí až fobií a málem musel požádat o hospitalizaci v psychiatrickém zařízení. Je ovšem otázkou, jestli by mě tam s takovými problémy v době nouzového stavu vůbec přijali. Nevím už přesně kdy jsem začal chodit/zpočátku jen velmi opatrně/ ven. Snad to bylo na konci března, ale možná až v prvních dubnových dnech. Zpočátku to pro mě bylo hodně těžké. Za ty dva týdny domácí izolace jsem odvykl kontaktu s lidmi a proto venku trpěl dost silnými úzkostnými stavy. Začal jsem po dvoutýdenní pauze nejprve zase běhat, ale s nezbytnou rouškou na ústech se při běhu špatně dýchalo. Kolo jsem vytáhl až někdy o velikonocích. I na něm jsem pak jezdil s rouškou na ústech. Při cyklistice mi kupodivu nevadila a nakonec jsem si na ni zvykl i při běhání. Musel jsem překonat velký vnitřní strach z nákazy, když jsem se v polovině dubna odvážil poprvé od vyhlášení nouzového stavu do Prahy. A pak jako by se ve mě vše zlomilo. Od té poloviny dubna jezdím ke svému zaměstnavateli do hlavního města pravidelně na kole, třebaže nemusím. Když jsem s tím začal, můj psychický stav se okamžitě výrazně zlepšil, nejen díky výrazně intenzivnějšímu pohybu, ale i díky obnovenému kontaktu se spoluzaměstnanci, kteří také do místa zaměstnání jezdí třebaže nemusí. Nákazy koronavirem jsem se sice bál stále /ani ne tak u sebe, jako toho, že nakazím svou dvaaosmdesátiletou matku/, ale trochu mě uklidňoval fakt, že dělám všechno proto, abych se nenakazil. Roušku jsem kromě pobytu ve své garsonce nosil úplně všude a do supermarketů i dopravních prostředků jsem si vždy nasazoval gumové rukavice na jedno použití. Když jsem někam přišel moje první cesta vedla k umyvadlu, kde jsem si důkladně umyl ruce./
Byla to pro mě dost krušná doba ten nouzový stav. Hlavně po psychické stránce. A určitě ne jen pro mě byly ty zhruba dva měsíce nouzového stavu obtížné. Stačí si jen připomenout to množství drobných podnikatelů, kteří díky nouzovému stavu téměř zkrachovali. Nouzový stav už skončil. Řada bezpečnostních opatření však stále trvá. Moje zaměstnání v PN Bohnice se zatím ještě nerozjelo v plné míře./Mám na mysli bohnický Peer klub./ Přesto do Bohnic od druhé poloviny dubna pravidelně jezdím. V nejbližší době by mělo být lépe a lépe. Ty minulé týdny byly dost drsné. Ale výsledek se dostavil. Naše republika se patrně dostala z nejhoršího. A to během asi 7 týdnů./Většina jiných států postižených nákazou koronavirem je na tom většinou o dost hůř./ Neznamená to, že by v České republice bylo zcela vyhráno. Nebezpečí nákazy trvá. Teď však zejména ze zahraničí. Proto by se podle mého názoru v nejbližší době neměly otevírat hranice pro turisty a to s vůbec žádnými státy. Že to někomu připomíná totalitní režim? Mě osobně tedy určitě ne. Chtějí si snad ti, kteří tolik touží cestovat do zahraničí nouzový stav zopakovat?
Luboš Hora-Kladno
