Hned na samém počátku své vlády, díky obratné sňatkové politice připojil k českému státu velkou část sousedních rakouských zemí.
A ve druhém roce svého panování se pokusil získat si prestiž i u církve a papeže a vedl sice krátkou a nenáročnou, ale úspěšnou křižáckou výpravu proti tehdy ještě pohanským Prusům. Tímto spíše gestem, než nějakým hrdinským činem upevnil svou vládu hned na jejím začátku.
Na rakouské země si ale dělali nárok též v sousedních Uhrách. Byl to tehdejší uherský král Béla IV i jeho nástupce Štěpán kteří se pro příštích několik let stali Přemyslovými úhlavními nepřáteli. Vše měla vyřešit válka mezi českým a uherským královstvím o Horní a Dolní Rakousy a Štýrsko. Po několikaletém vzájemném oťukávání se Přemyslovo vojsko střelo s Uhry a jejich spojenci v červencové ohromné bitvě u Kressenbrunnu roku 1260. V této bitvě Přemysl slavně zvítězil a sám stanul v následujícím desetiletí na vrcholu své královské moci, zvláště když brzy připojil k českému království i Korutaňsko a Kraňsko. Území tehdejšího Českého státu mělo přibližně dvojnásobnou rozlohu než má současná Česká republika.
Ale nic neroste do nebe. Toto známé pořekadlo jako by se týkalo Přemyslovy ohromné moci dvojnásob. Přemysl měl sílu, slávu i moc. To budilo závist i obavy v jeho okolí. Nejen za hranicemi zemí jimž panoval, ale i doma, zejména u vysoké šlechty. Obavy z prudkého vzestupu Přemyslovy velké moci vyvrcholily, když se český král začal ucházet o uprázdněný trůn římskoněmeckého císaře v první polovině 70. let 13. století. Z těchto důvodů nebyl zvolen, ale volba padla na poměrně bezvýznamného, i když velmi schopného Rudolfa Habsburského, který se roku 1273 císařem skutečně stal. To mocného Přemysla rozzuřilo natolik, že začal ztrácet svou státnickou rozvahu a soudnost. Volbu Rudolfa neuznal. Znovu se schylovalo k válce. V rozhodující chvíli se proti českému králi postavila závistivá vysoká šlechta v zahraničí i doma v Čechách. To donutilo Přemysla ke konci roku 1276, aby se Rudolfovi Habsburskému velmi poníženě podrobil .Ztratil vše, co za svého života získal, tedy Rakousko, Štýrsko, Korutany i Kraňsko. Zůstala mu jen vláda nad Čechami a Moravou. S tím se ale český král nechtěl smířit, tím spíš, že i v samotných českých zemích ho ohrožovala vysoká šlechta v čele s mocnými Vítkovci. Přemysl Otakar II. se tak vlastně z nutnosti vrhl do svého posledního téměř předem ztraceného boje. K rozhodující bitvě došlo v srpnových vedrech roku 1278 na Moravském poli/na pohraničním území dnešního Rakouska s Českou republikou jen několik kilometrů od Kressenbrunnu, kde pře 18 lety Přemysl tak slavně zvítězil nad Uhry/.
Bitva na Moravském poli je jednou z nejtragičtějších v celých našich dějinách. Přemysl Otakar II. v ní byl poražen i sám padl. Tak neslavně skončil asi nejmocnější Přemyslovec-král zvaný- železný a zlatý. Pro české země měla jeho porážka těžké následky. Následovalo totiž pětileté období drsné braniborské okupace českých zemí.
Luboš Hora-Kladno
