Prostě nemám vlastní rodinu, mám spoustu hospitalizací na psychiatrii. To je přece to hlavní. Všichni mě už dávno odepsali. Pro příbuzné jsem snad prašivý. Nejhorší na tom je, že nikdo z nich nikdy nepochopí mé psychické problémy, když jsem jinak po fyzické stránce zdravý. Zažil jsem situaci, kdy mi manžel jedné z mých sestřenic řekl doslova: ,,Tobě nic není, tobě se akorát nechce dělat. Proto jsi simuloval tak dlouho až jsi to uhrál na invalidní důchod." Pravda, tohle mi řekl už před delší dobou. Tenkrát jsem ještě nebyl zaměstnancem spolku ,,Dobré místo" a k důchodu jsem si přivydělával jen externím psaním do různých novin a časopisů. Ale i to je přece práce. Navíc, co se týče invalidního důchodu, já o něj nežádal. Zažádali o něj pro mě kdysi lékaři z psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích. Pro své příbuzné budu ale stejně až do smrti simulant, kterému se prostě nechce dělat. Dřív mě to ,,štvalo". Dnes už je mi to zcela volné a ,,příbuzné mám na háku". Vlastně se s nimi ani nestýkám. Jsem přece ,,černá ovce" našich rodů. Našel jsem si jiné kamarády a přátele v Psychiatrické nemocnici Praha-Bohnice. A je úplně jedno, zda jsou to kolegové ze zaměstnání, nebo pacienti, současní i bývalí. Tady mi nikdo nic nevyčítá. Tady se cítím jako rovný mezi rovnými. Však jsem v bohnické léčebně ,,adoptoval hned 5 svých bráchů". Takže ,,nějakou rodinu přece jen mám".
Luboš Hora-Kladno