Pepík byl skutečný unikát. Původně se léčil v psychiatrické léčebně v Kosmonosích, ale tam měl tak závažné problémy s alkoholem, že si s ním už nevěděli rady. Proto ho poslali do Beřkovic na nejpřísnější možné oddělení-v Beřkovicích pověstnou čtrnáctku.
Přestože se jedná o přísně uzavřené oddělení jeho alkoholické problémy neskončily ani tady.
Bedrna nikdy neměl volné vycházky. Přesto byl až několikrát do týdne přímo na oddělení v podnapilém stavu. Jak je to možné. Pepík totiž nepil běžný alkohol-on pil iron. Ten se dá snadno propašovat v pouhé kapse od kalhot. Pacienti co volné vycházky měli, mu tímto způsobem na oddělení irony pašovali. Dlouho to procházelo. Pak bylo ošetřovatelům divné, že Bedrna, který vycházky nemá, je každou chvíli v lihu. Začalo šacování pacientů, kteří se vraceli z volných vycházek. A Pepík Bedrna měl najednou s pitím konec. Ale nebyl by to on, aby si jinak neporadil. Pak mu alkohol pašovali oknem. Prostě se spustil provázek z okna s igelitovou taškou tu dole naplnili irony a tašku si Pepa vytáhl nahoru. A už byl zase několikrát týdně v lihu. Než to ošetřovatelé prohlédli, trvalo to nějaký čas. Nakonec ale na nový způsob pašování přece jen přišli. Pamatuji se že tenkrát na oddělení zatloukli hřebíkama všechna okna, tak že se nedala otvírat. Zdálo by se že Pepa Bedrna má s alkoholem definitivní útrum. Ale kdež. Tenhle člověk se ve všelijakých životních fintách vyznal více než dokonale. Samostatné vycházky sice nikdy neměl, ale společné vycházky za doprovodu ošetřovatele mu upřít nemohli. A Josef přišel s novým fíglem. V parku léčebny v dutém stromě vymyslel takzvanou mrtvou schránku. Tu mu jeho dodavatelé naplnili ironama a Bedrna, když šel na společnou vycházku jen sledoval, jestli se ošetřovatel nedívá a pokud ne, irony si vyzvedl, strčil do kapes a na oddělení vesele popíjel dál. Nutno dodat, že na tento jeho poslední fígl už ošetřovatelé nikdy nepřišli. Jen se divili, jak může být každou chvíli napitý .Josef Bedrna jistě není kladným příkladem. Na druhou stranu si nepamatuji, že by ve své opilosti někoho napadal, nebo dělal nějaké problémy. Na oddělení patřil k nejpracovitějším pacientům. Od té doby uplynulo mnoho let-od doby, kdy jsme to s Pepou táhli na jednom oddělení. Mě tehdy bylo třicet, Josefovi asi 45let. Dnes již patrně není na živu, tím spíš, když si ničil játra ironem.Přes všechny jeho problémy na něj nevzpomínám ve zlém. Propadl těžce alkoholu, ano to je pravda. Ale alkoholismus se přece stále bere jako nemoc.
Text:Luboš-Kladno
