Konec loňského prosince strávila moje jedenaosmdesátiletá mamka v kladenské nemocnici a to včetně celých vánočních svátků. Tato skutečnost by určitě nebyla žádnému člověku příjemná. Nešlo to ale jinak. Mamku operovali 18. prosince, navíc šlo o náročnou operaci a je samozřejmé, že po náročném zákroku si každý pacient musí ještě nějaký den v nemocnici pobýt. Ani vánoce na tom nemohou nic změnit. A tak je mamka musela strávit na nemocničním lůžku. Jsem jediný syn a tím vlastně jediný nejbližší příbuzný, protože táta už umřel a matčina starší sestra žije v pečovatelském domě více než 100 kilometrů od Kladna. Ta však má starosti sama se sebou a dopravit se bez cizí pomoci za mamkou by určitě nedokázala. Návštěvy v nemocnici byly tedy především na mě. Mamku jsem také za ty zhruba dva týdny jejího pobytu v nemocnici navštěvoval až na dvě výjimky, kdy jsem měl celodenní služby v zaměstnání denně. I když máme více příbuzných, ovšem spíše již vzdálenějších, z těch ji občasně navštěvoval pouze můj strýc-bratr zemřelého otce. Nikdo z ostatních příbuzných mamku nenavštívil. Jejich návštěva by ale byla stejně problematická, protože většinou každý bydlí dost daleko a navíc se v těch dnech vše točilo kolem Vánoc, Silvestra a Nového roku a to mají všichni starostí nad hlavu.
Přesto se našel člověk, byt vůbec ne z našeho příbuzenstva, který mamku v nemocnici opakovaně navštívil. Byla to Olinka , dcera mamčiny žel již zemřelé velké kamarádky.
Za takových okolností by se mohlo zdát, že Olinka nemá k návštěvě žádný velký důvod.
Ale pravý opak byl pravdou. Olinka je mimořádně citlivá a hodná. To jsem věděl již z dřívějška, kdy mamce, která měla velké problémy s pohybem opakovaně pomáhala, třebaže ji k ní nevázaly žádné příbuzenské vztahy. A Olinka nezklamala ani během mamčiny hospitalizace. Navštívila ji hned několikrát a to dokonce i na Štědrý den. Při každé návštěvě ji navíc nezapomněla něco přinést, A tak si mamka mohla v nemocnici dopřávat třeba i domácí vánoční cukroví, které já bych samozřejmě těžko dokázal upéct. I díky návštěvám Olinky byla mamka po celou dobu hospitalizace v naprosté psychické pohodě a i její fyzický stav se po náročné operaci rychle zlepšoval den ode dne a nakonec byla propuštěna z nemocnice za téměř rekordně krátkou dobu.
A já musím zcela upřímně závěrem napsat:,,Díky Olinko, moc a moc díky."
Luboš Hora-Kladno
