Ostatně mám s tím už vlastní zkušenosti, ještě z doby než mi byl přiznán plný invalidní důchod. V podobné situaci se se mnou nikdo nemazlil, moje psychické problémy nikoho nezajímaly a vždy to skončilo ,,padákem" ze zaměstnání. Jaké štěstí, že v Bohnicích a jejich Peer klubu je situace úplně jiná. Mí nadřízení mě berou takového, jaký jsem a tolerují moje závažné psychické onemocnění. A k takovým lidem bezesporu patří i Kamil. Za ty tři roky společné práce v Peer klubu jsme se sblížili natolik, že se vzájemně titulujeme oslovením ,,brácho". A byl to vždy právě ,,brácha" Kamil, který nejenže toleroval mé psychické problémy, nikdy mi nic nevytýkal, ale právě naopak vždy se mě snažil podpořit a co možná nejvíce psychologicky pomoci. K poslednímu podobnému případu došlo na přelomu letošního července a srpna letošního roku. Z osobních důvodů jsem musel svou zaměstnaneckou účast v Peer klubu snížit na minimum. Přitom, co se týká zaměstnanců byla v tuto dobu situace téměř kritická a každá neúčast zaměstnance ohrožovala samotné fungování tohoto zařízení. Já však v dané situaci nemohl jinak, než zrušit své pravidelné pondělní odpolední směny. Bylo mi silně trapně, když jsem tuto skutečnost Kamilovi telefonicky sděloval. Ale Kamil se po vyslechnutí mého sdělení znovu ukázal jako nadřízený na správném místě. Nejenže pochopil mé osobní problémy tím nejlepším způsobem, ale okamžitě nabídl svou psychologickou pomoc. Jeho slova: ,,Když budeš potřebovat pomoc, zavolej kdykoli a můžeme se kdekoli sejít. Klidně za tebou i přijedu." hovoří za vše. Tady není třeba další komentář. Kamil je prostě brácha...
Luboš Hora-Kladno