Tento hrabivý kariérista využil svého vlivu na dětského krále a po několik dalších let byl vlastně nejvyšším pánem v Čechách on. Teprve na začátku dospělosti prohlédl Václav II. jeho nekalý vliv a roku 1290 nechal Záviše popravit. Teď byl samostatným právoplatným vládcem on. Jakýpak byl Václav II. vlastně panovník? Podle některých historiků skvělý, podle jiných průměrný a někteří ho dokonce považují za slabocha. Jaký byl ale opravdu? Hodně záleží na úhlu pohledu. Na interpretaci. V každém případě byl úplně jiný než jeho otec Přemysl.
Nebyl to král rytíř ani král válečník. Během své nedlouhé vlády téměř s nikým válku nevedl. V Čechách zase po letech panoval za jeho vlády mír. Přesto nakonec jako státník dosáhl prakticky stejných, ne li větších úspěchů jako jeho bojovný otec. Václav byl totiž velmi schopný diplomat, navíc ochotný naslouchat moudrým radám svých diplomatických expertů. A navíc měl štěstí. Především v tom, že právě za jeho vlády odhalily kutnohorské stříbrné doly své ohromné bohatství v plné míře. A Václav toho bohatství také v plné míře dokázal využít. Neválčil, ale vpřed se dostával pomocí žádaného českého stříbra a také finesami práva a diplomacie. Vládl méně efektně než Přemysl, jakoby úřednicky, ale o to pružněji. Svou zahraniční politiku navíc nesměroval jako jeho otec na jih, ale naopak na sever do sousedního Polska. I v tom mu přálo štěstí.
V Polsku zrovna zemřel poslední král z rodu Piastovců. Nastaly tam pochopitelně zmatky kolem volby nového krále. A bohatý Václav se brzy stal jedním z kandidátů na polský trůn. Václav svými diplomatickými schopnostmi i lišáckou obratností a vypočítavostí ovládl nejprve jižní části Polska a nakonec po překonání všech problémů i díky skvělé sňatkové politice/oženil se s polskou princeznou Eliškou Rejčkou/se na sklonku léta roku 1300 stal polským králem. Na počátku nového století byl Václav II. na vrcholu své moci. V této době patřil ještě ne třicetiletý Přemyslovec k nejmajetnějším i nejvlivnějším panovníkům Evropy. A to vše dokázal prakticky bez zničujících válek.
Přesto se v závěru své vlády v prvních letech 14.století dopustil mocný Václav osudové chyby. Osudové ani ne tak pro sebe, jako pro svůj přemyslovský rod. Začátkem roku 1301 náhle zemřel uherský král Ondřej III., shodou okolností rovněž poslední z rodu Arpádovců a rovněž bez mužského potomka. A Uhry se najednou octly ve stejné situaci jako nedávno Polsko. Václav už nedokázal zapřít svou ctižádostivost. Zatoužil i po uherské koruně a vrhl se do nového dobrodružství v Uhrách, kde po smrti krále nastalo období bezvládí. Ne Václav II. se sám uherským králem nestal. To by už bylo trochu příliš na muže nerytířských mravů, kterého stále někteří považovali za slabocha. Mistrnou diplomacií i bohatstvím kutnohorského stříbra však dokázal, že čekatelem na uherskou korunu se stal jeho jediný syn, tehdy teprve dvanáctiletý Václav III. Toho si vyloženě přála i vysoká uherská šlechta. A tak je Václav III. zvolen koncem léta roku 1301 uherským králem. Přemyslovský rod tak vládne ve třech středoevropských státech a je na samém vrcholu moci za celou svou historii. Nebude to však trvat dlouho a přijde jeho pád. Ba více než pád, přijde úplný a definitivní konec mužů z přemyslovského rodu. Ale o tom až příště.
Luboš Hora-Kladno
