Jsem náruživým sportovcem a některé sporty jsou mou velkou láskou. Na prvním místě je to jednoznačně fotbal. Při něm již dlouhá léta působím, byť někdy s kratšími přestávkami jako dobrovolný bezplatný trenér u mládeže. Jsem držitelem trenérské licence B, kterou jsem si udělal již před více než 10 lety na stadionu tehdejší prvoligové Marily Příbram . Studium této licence nespočívalo jen v trenérské metodice, ale i v psychologii a dokonce i biologii sportu. Ať biologie rozhodně není mým oborem a její studium mi dělalo ze všech tří výše uvedených oborů zdaleka největší potíže, nakonec jsem vše úspěšně zvládl a závěrečné zkoušky úspěšně absolvoval.
Pamatuji se, že jsme museli znát všechny hlavní kosti a dokonce i svaly. Kosti bych dal ještě dohromady, ale třeba nejdůležitější svaly jsem po těch více než 10 letech už dávno zapomněl. Zaujalo mě v tehdejší sportovní biologii, ale ještě něco jiného. Při tělesném přetížení se vytváří tzv. laktát, neboli kyselina mléčná, a pokud k tomu dojde člověk už vyšších výkonů nedokáže a takříkajíc za hranici laktátu už jít nelze. A ještě o jedné důležité věci v biologii sportu bych se chtěl zmínit. Lidé mají zjednodušeně řečeno dva druhy svalstva. Buď svalstvo sprinterské, nebo vytrvalostní. Ti se sprinterským svalstvem jsou ve velké výhodě, protože vytrvalost se dá natrénovat, ale rychlost nikoli. Mám s tím osobní zkušenosti z mládí, kdy jsem sám fotbal hrával a protože jsem měl typ svalstva vytrvalostního a rychlost usilovně trénoval, docházelo u mě při krátkých sprintech jen k zanedbatelnému zlepšení. Vždy jsem byl pomalý a tato pohybová vlastnost byla mojí největší slabinou. Dnes , když hraji na tréninku se svými svěřenci je situace s rychlostí již téměř katastrofální. Jako čerstvého dvaapadesátníka mě předbíhají 14=15 leté děti a to celkem bez problémů. Nebyl jsem rychlý ve dvaceti, tak těžko budu ve dvaapadesáti.
Luboš Hora-Kladno